Z celého srdce vám všem děkujeme. Všem, kteří jste pomáhali při záchraně dětí z dětského domova Otčij Dom. V minulosti si mnoho těchto dětí prošlo domácím terorem. Vlastní rodiče jim vyhrožovali smrtí. Válka je bohužel opět přivedla do těžké situace. Naše dva dětské domovy se nacházejí v centru nepřátelského dění. Díky vám se nám podařilo zachránit životy 167 dětí ve věku od 1 do 18 let a 30 dospělých z OD a také děti ze státního dětského domova ve vesnici Kopiliv. Všichni jsme nyní v bezpečí v německém Freiburgu. Bylo to doslova za minutu dvanáct, protože hned na druhý den byl Kopiliv obsazen ruskými vojáky. Dalším krokem byla evakuace sedmi dětských domovů rodinného typu (70 dětí a 14 dospělých) do Polska. Nyní se připravuje evakuace Centra pro matku a dítě do Švédska. Jsou to rodiny, které adoptovaly nebo převzaly do péče celkem 112 osiřelých dětí.
Děti jsme evakuovali včas. Nyní je jedna z vesnic, kde se nachází náš dětský domov, obsazena okupanty. Druhý DD se nachází v Kyjevě, na který se nyní ruské vojsko chystá zaútočit. Zhruba 15 km od budovy Otčího domu se zastavilo 70 nepřátelských tanků připravených každou chvíli vyrazit na Kyjev. Nechci si ani představit, co by se mohlo s našimi dětmi stát, kdybychom Kyjev neopustili včas. Už tak se děti potýkají s hlubokými traumaty, nemluvě nyní o tom, že by reálně byly ohroženy jejich životy. Nyní jsou děti v bezpečí a mají budoucnost! Děkujeme! Díky vám všem, kteří jste se do pomoci zapojili. Na každém zachráněném životě máte svůj podíl a velkou odměnu v nebi. Kéž vám to Bůh stonásobně vynahradí.
Tým Otčího domu, který zde zůstal, momentálně připravuje a nabízí jídlo lidem i vojákům, kteří se rozhodli bránit město, kteří ničí bezpilotní letadla a letouny, které mají za cíl bombardovat Kyjev. Připravují je z potravin, které zde ještě zbyly. Poskytli jsme jim všechny karavany, spacáky a další vybavení ostrova Scarborough, aby se na chladné zemi ve dne i v noci zahřáli. COFFEE LOVE připravuje čaje, kávu, peče croissanty a další výrobky. Minulý týden k nám přijel kamion s jídlem z organizace Good Samaritan, aby podpořil obyvatele Kyjeva.
Andělé jsou s námi! Těsně předtím, než jsme opustili Otčij dom – naše útočiště, jsem shromáždil děti a poprosil jsem je, aby pro tuto chvíli předstírali, že je jim o deset let více, a aby se po zbytek cesty do Německa chovali jako dospělí lidé – tedy v souladu s tímto věkem. Ale slíbil jsem jim, že jakmile dorazíme do cíle, zase jim jejich dětství vrátím.
Vzdálenost ze Svjatopetrovska na kontrolní stanoviště Jahodyn jsme museli překonat na jeden zátah, tedy bez možnosti si odskočit na toalety, protože všude a každou chvíli hrozilo ze vzduchu velké nebezpečí nepřátelských útoků. Z tohoto důvodu jsme před odjezdem požádali děti i dospělé, aby nejedli ani nepili. Všichni bez výjimky reagovali pozitivně a souhlasili. Vzdálenost 500 km jsme tedy jeli bez jediné přestávky.
Je pravda, že v Rivne jsme se jednou pokusili zastavit na benzinové pumpě, abychom vzali děti na záchod, ale už po pěti minutách se objevily problémy. Později jsme zjistili, že šlo o ostřelování letiště. Policisté, kteří nás doprovázeli, hrdinně kryli čerpací stanici svými těly pro případ, že by ji zasáhl granát, a bezpečně vyvedli naše děti ze stanice. Později řidiče autobusů požádali, aby zhasli světla a co nejrychleji následovali policejní auta. Těm rozsvítili majáky, abychom je mohli jasně následovat a v případě ohrožení aby strhli palbu na sebe. Jsou to skuteční hrdinové.
Nevzali jsme si s sebou ani žádné občerstvení – již dříve jsme totiž zůstali na hranicích, kdy nás polští policisté kvůli našim sendvičům zadržovali a dlouhou dobu kontrolovali. Mysleli jsme si, že jakmile překročíme hranice, budeme si moci v Polsku nakoupit potraviny a zajistit tak jídlo pro naše děti. Na hranicích jsme museli zůstat dalších 12 hodin, a i přesto, že byly všechny děti hladové, vyčerpáním přece jen v autobuse usnuly. Před půlnocí jsme konečně mohli vyrazit do bezpečného prostoru na polských cestách. Kolem osmé ráno se nám porouchal jeden z autobusů, a tak jsme museli nuceně zastavit na jedné z odpočinkových zón. V restauraci Mc Donalds jsme si chtěli zajít na toalety a zde si i vyčistit zuby. Personál restaurace nás okamžitě upozornil, že pokud si u nich nic nekoupíme, nemůžeme jejich toalety využít. Když však uslyšeli ukrajinštinu, okamžitě změnili názor a otevřeli své dveře dokořán.
Rozhodli jsme se dětem udělat radost a odvděčit se jim za jejich trpělivost tím, že jim koupíme v McDonaldu nějaké občerstvení. Když se to však dozvěděl vedoucí restaurace, dal nám 50% slevu na všechno a dětem dal navíc hranolky a koláče. Tímto dobrým skutkem to však neskončilo!
Naše další dva autobusy zastavily u Ashanu, u obchodního domu. Na nákup jídla a pití neměli peníze, protože kreditní kartu jsme měli u sebe my v jiném autobuse. A tak čekali, až přijedeme. Děti si venku masírovaly oteklé nohy. V tu chvíli si jich všimla jedna paní z Ukrajiny a vyptávala se mě, odkud a kam jedeme. Hned obvolala své ukrajinské přátele ve městě. Přijeli za nimi na parkoviště a vzali je do místní školy, aby si všichni odpočinuli, nakoupili jim jídlo a připravili pro všechny oběd.
Zahrnutí veškerou péčí. Zatímco jsme obědvali, přišli i lékaři, kteří prohlédli všechny nemocné děti a dali jim potřebné léky. Jednomu chlapci dokonce zajistili opravu brýlí u optika. Městský úřad nám naplnil autobusy naftou. Přišla nás také navštívit ředitelka školy a místní dobrovolníci se věnovali dětem. Na tomto setkání se k nám připojil také starosta města Piotr Tatarbunarski a spolu s ředitelkou Lydií nás ujistili, že nám pomohou. Slíbili, že pomohou i dalším uprchlíkům z Ukrajiny, a to nejen potravinovou a materiální pomocí. Všichni se modlí a podporují Ukrajinu! Všechny přítomné naplnila atmosféra lásky.
Mohli jsme si zde skutečně odpočinout a nabrat nových sil. Na cestu nás vybavili velkým množstvím jídla a děti stále jen jedly a byly šťastné. Některé z našich dětí dokonce plakaly dojetím nad veškerou tou dobrotou, kterou během několika hodin prožily. Najednou jsme viděli, že vlastně díky porouchanému autobusu druzí dostali šanci, aby nás zahrnuli svými dobrými skutky a navíc projevili i ochotu pomáhat dále. Všichni lidé nás vyprovázeli se slzami v očích. Část našich srdcí zůstala s Piotrem Tatarbunarským – s Božími anděly! Celá cesta trvala celkem tři a půl dne, ale nakonec jsme to zvládli. Díky Bohu za jeho anděly!
