Jiří Kostelník. Na konci října vyrazil šestičlenný tým do iráckého Kurdistánu mimo jiné i jako modlitební podpora. Loni v říjnu jsem měl možnost připojit se k modlitebnímu týmu z Českého Těšína spolu s Leošem Cáskem z Nehemie. Cesta do misijní stanice v iráckém Kurdistánu byla naplánována už v roce 2020, ale z důvodu lockdownu se tento záměr uskutečnil až na podzim 2021.
Celá rodina. Je to zde pro mě zvláštní čas, protože sem za mnou přijela celá moje rodina a zůstáváme celý měsíc. Poprvé tady kromě služby zakoušíme i běžný každodenní život. I tento článek píšu ještě v Kurdistánu.
Otevřené dveře mezi Jezídy. Od naší první průzkumné cesty, kterou jsme uskutečnili v roce 2016 v době válečných událostí, se zde odehrálo již mnoho důležitých věcí. Tehdy, v roce 2016, jsem se připojil k týmu z Českého Těšína, který vedl Benjamin Wojnar, který tu byl už vícekrát, a hledali jsme zde možnosti pomoci válkou postiženým lidem. V roce 2016 byla pro Benjamína trvalá misie mezi Kurdy jen hypotetickou možností. Když jsme se tenkrát dostali mezi Jezídy, pochopili jsme, že se mezi nimi otevřelo misijní pole. Válka a genocida rozbila jejich uzavřenou komunitu a otevřela dveře pro pomoc zvenčí. Jak tehdy Benjamin poznamenal: „Je to kairos čas.“ Již brzy s rodinou věděli, že tady bude jejich místo.
V roce 2018, kdy jsem Kurdistán navštívil podruhé, už tady Benjamin s celou rodinou bydleli a my jsme mohli uvidět již probíhající práci. Zpočátku šlo hlavně o humanitární pomoc zoufalým obětem války – uprchlíkům, vdovám, sirotkům, dívkám, které unikly z otroctví ISIS, jezídským rodinám v uprchlických táborech i těm, které se bály v táborech žít. Vedle této práce se zároveň budovalo zázemí pro život zde – bydlení, spousta byrokratických procesů zajišťujících možnost trvalého působení v Kurdistánu, vztahy s klíčovými lidmi, atd.
Potřetí, když jsem zde byl v roce 2019, už se dalo mluvit o jakési stabilitě. Také někteří místní křesťané se rozhodli plně připojit k rozvíjející se misijní práci mezi Jezídy. Výraznou pomocí je egyptský misionář Fawzi a jeho chaldejská manželka Lena – jsou to lidé, kteří zde působí již mnoho let a stáli u zrodu Erbílského letničního sboru AOG.
Převládající dojmy. I tentokrát, jako pokaždé, když jsem zde přijel, ve mně zůstává několik silných dojmů. Znovu vidím, jak se práce pohnula dopředu. Během posledních dvou let vznikl kolem Benjamina silný misijní tým. Každé ráno, kromě víkendu, jsme se s většinou z nich mohli setkávat k pravidelným ranním modlitbám.
Jeden den jsme se společně sešli všichni – byl to piknik v parku. Byli zde kromě Fawziho a Leny také starší manželé Leatherberryovi z USA, velmi zkušení, a milí lidé, které není potřeba představovat, protože je mnozí lidé z Apoštolské církve znají (David je autorem knihy „Afghánistán, mé slzy“ a kdysi učil na škole v Kolíně). Pak je tu i rodina Erika a Tiffanny – skvělí lidé s dvěma malými dětmi. Spolu s naším českým modlitebním týmem seděli u stolu ještě dva bratři z Německa, kteří práci podporují.
Jako výstup na horu. Když jsem viděl celý tým spolu, přišlo mi na mysl, že je to zde jako výstup na vysokou horu. Nejprve se postaví základní tábor, pak několik výškových táborů, a nakonec se dosáhne náročného cíle. Připadá mi, že základní tábor je téměř hotový a má vše, co potřebuje. Mnohé detaily se sešly až nadpřirozeně dobře.
Lidi z týmu – zvláště Benjamina a Hanku – teď čeká stavba prvního výškového tábora. V průběhu našich prvních deseti dnů, které jsme s českým týmem zasvětili návštěvám, rozhovorům, modlitbám a rozvoji, jsme také mluvili o nejvhodnějším místním jazyce. A skutečně se vykrystalizovala odpověď. Měla by to být varianta kurdštiny, kterou se mluví v západní části země. Jedno setkání ukázalo, že Pán přidal Benovi dalšího skvělého člověka, který by jej mohl učit, bratra Sherka. Je to skvělý křesťan, má zájem o Benovu službu, přitom je učitelem arabštiny a kurdštiny a jeho žena pochází z jezídského kmene.
Benjamin si uvědomuje, že hektické začátky tady měly i svou stinnou stránku. Naléhavost potřeb v poválečném území a rychlá pomoc znamenaly přeskočit běžnou přípravu, kterou si misionáři potřebují projít – což je právě místní jazyk a kultura. Tato víceméně „přeskočená fáze“ misijní práce zde přichází na řadu konečně až nyní.
Společně vnímáme, že skutečný misijní cíl, kterým by mělo být nesení dobré zprávy bez jazykové bariéry a život přímo uprostřed jezídské komunity (zřejmě v Baadre nebo na Sindžáru), je stále ještě na horizontu.
Další silný moment, který ve mně rezonuje, bylo setkání s asi nejdůležitějším „člověkem pokoje“, který tady křesťanům otevírá dveře mezi Jezídy. Potkali jsme jej už v roce 2016 v obci Baadre. V roce 2018 nám daroval svou knihu „Nářek jezídské dívky Iman“, ve které osobně sepsal vyprávění jedné ze zachráněných dívek ze zajetí ISIS. Tehdy mluvil o tom, že vnímá obrovskou potřebu, aby se o nich svět dověděl. Přislíbili jsme mu, že knížku přeložíme a vydáme v Česku. Loni jsme ji v našem sboru v Kopřivnici dokončili a první výtisk jsme přivezli s sebou. Nikdo z nás nečekal, co s tímto mužem udělá, když mu knížku příležitostně předáme. Byl hluboce zasažen a řekl, že je to jeho nejšťastnější den od začátku covidu. Odpoledne vyjadřoval Bohuslavovi díky za Benovu službu a použil slova, která nás všechny překvapila: „Jsem šťastný, že nám přinášíte Ježíše, přinášíte světlo do temnot.“
Kromě tohoto muže jsme mohli vidět celou řadu rozvinutých vztahů s dalšími klíčovými lidmi v Sulejmánii, Erbílu, Duhoku a uprchlických táborech.
Třetím důležitým momentem pro mě byla účast na setkání, na němž Benjamin s Erikem a Fawzim promýšleli a plánovali, jak pomoci lidem lépe přežít tuto zimu. Největší potřebou je nyní teplé oblečení a boty pro 120 jezídských dětí v Sulejmánii. Bylo krásné vidět první část distribuce, na které jsme mohli být s rodinou osobně přítomni a která proběhla hned další týden. Pokud se během sbírky sejde dostatečné množství financí, mohla by se tato možnost pomoci rozšířit i pro jezídské děti na dalších místech.
Mezi další plánovanou pomoc patří zajistit asi 2 000 rodinám v táboře Baadre koberce na chladný betonový základ jejich stanů. Bratři rozeslali žádosti na různé strany a nyní se modlíme, aby se peníze sešly včas. Také asi 100 rodinám po sedmi letech života v uprchlickém táboře prorezavěly zásobníky na vodu a nedají se opravit (jeden stojí 1 450 Kč). A asi 3 000 žáků potřebuje základní školní pomůcky.
Věřím, že i tentokrát cesta českého týmu splnila účel – Benjamin to shrnul slovy: „Když jsme se na cestách modlili a mluvili o práci a dalších výzvách, Bůh nám odpovídal v oblastech, na které jsme potřebovali najít odpověď.“
Stále v modlitbách vyhlížíme cíl na horizontu, kterým je tak slavná věc, jako hlásání Božího království. Cesta nyní zřejmě povede přes další výškové tábory. Prosím, modlete se za to s námi.
Podpořit jezídské rodiny můžete darem na účet 1057340/2060, v. s. 1002. Práci Wojnarových pak na v. s. 2303.
