Letos v červnu jsme spolu s Davidem Římanem uskutečnili dlouho plánovanou cestu na Balkán, kde jsme navštívili misionáře, které Nehemia podporuje. Cílem naší cesty bylo osobně poznat místa jejich působení a v neposlední řadě přivézt povzbuzení z České republiky.
Strávili jsme několik dnů v Podgorici s Pavlem Lešťanem a poté v Rovinji s Dohnalovými. Na obou místech jsme natočili rozhovor, který částečně dokumetuje aktuální situaci na obou místech.
Dohnalovi
Jak dlouho už se svou rodinou působíš v Chorvatsku? Je to 15 let. Jsme tady trvale od ledna roku 1996.
Přijel jsi zde sám, nebo jsi už v té době měl rodinu?
Přijel jsem zde jen se svou manželkou Káťou. Tenkrát jsme ještě neměli děti. Později se nám narodily tři: Terezka (13 let), Matýsek (11let) a Martin (5let ).
Jak se to stalo, že jste se octli právě v Chorvatsku? Bůh vás nějak povolal? Bylo to v roce 1993, tenkrát jsme s Káťou ještě chodili, nebyli jsme manželé, krátce po vypuknutí války na Balkáně. Tehdy jsme uvažovali o tom, že si Bůh asi povolá české a slovenské křesťany, aby sloužili lidem z bývalé Jugoslávie, protože jako slovanský národ k nim máme blízko. Pojí nás společná minulost. Jak jsem to vyslovil nahlas, v hlavě se mi zaklínila myšlenka, že my s Káťou budeme první, které tam Bůh vyšle. Neměli jsme nikdy touhu být misionáři. Jsme spíš ty usedlejší typy. Bylo to pro nás tak šílené, nenormální, tak nepřirozené, že nás napadlo, že to možná bude od Boha. Řekli jsme si, že tuto myšlenku nikomu nesdělíme a počkáme, ať se to potvrdí, abychom o tom nemuseli pochybovat.
Co jsi v té době dělal?
Byl jsem pastorem v KS Praha-sever, vyučoval jsem na biblické škole vedoucí. Myšlenka jít na misii nevznikla v době, kdy bych byl nějak vyčerpán nebo znuděn službou. Naopak, nepřemýšlel jsem o změně, byl jsem spokojen, vše bylo zaběhnuté. Zakládali jsme sbory za Prahou.
Byl tam nějaký klíčový moment?
Jeden klíčový moment byl, když za mnou rok poté přišel Dan Drápal a řekl mi: „Mám pro tebe peníze na tu průzkumnou cestu do Jugoslávie.“ Já řekl: „Jak ty víš o nějaké cestě do Jugoslávie?“ A do teď nevíme, kde Dan přišel na myšlenku shromáždit peníze, když jsme mu nic neříkali. To pro nás bylo jasné potvrzení. Druhé ujištění přišlo v okamžiku, kdy jsme na konci průzkumné cesty, tady v Rovinji, potkali v sirotčinci česky mluvící Chorvatku, starou babičku. Říkala, že už dlouho se modlila za misionáře a konečně někdo přišel. To jsme uviděli jako otevřené dveře, proto jsme přijeli právě do Rovinje.
Jaký je typický den, případně týden misionáře?
Každý den je jiný, ale některé věci se opakují. Ráno vstáváme v 7 hodin a máme ztišení s dětmi, pak mám svůj čas s Pánem v kanceláři. A večer máme opět s dětmi čtení a modlitbu. Pondělí je můj volný den, věnuji se např. zahradě nebo domku. V úterý mám modlitební, pastoraci, večer máme modlitební s církví v Pule. Ve středu máme domácí skupinky, jednu dopoledne, jednu odpoledne, v mezičase nějaké rozhovory. Ve čtvrtek máme odpoledne staršovstvo, a dopoledne řeším e-maily nebo studium, protože dělám pro teologickou komisi Chorvatské republiky. Pátek mám rezervovaný den pro náhlé případy, a pokud se nic mimořádného neděje, tak máme různé evangelizační aktivity. Sobota je příprava kázání, což mi v chorvatštině a s power – pointem zabere trochu víc času. V neděli dopoledne je bohoslužba a odpoledne máme většinou někoho ze sboru na obědě.
Vedeš si výkaz práce? Ano, hodiny, kolik čemu věnuji času. Člověk má sklon žít v sebeklamu. Má nějaké priority nebo nějakou vizi, mluví, jak je to pro něho důležité, ale kdyby se podíval, kolik tomu skutečně věnuje času, tak zjistí, že je to jen planá teorie. Takový člověk žije v sebeklamu a nemá reálný dopad na lidi kolem sebe, jenom je balamutí.
Máš nějaké svědectví ze služby?
Poslední, co mně napadá, je manželský pár, který teď přišel do sboru. V jedné městské kavárně nechala naše sestra časopisy s razítkem našeho sboru, a skrze to tento pár přišel do sboru. Nedávno se obrátili a jsou úplně přemoženi Boží dobrotou. Giovanni, který byl postrachem Rovinje, poslouchal heavy metal, lenoch, žil ve špíně, totálně nedisciplinovaný. Obrátil se a je totálně změněný, pracuje, uklízí po sobě.
Jak dlouho tady v tom horku plánujete zůstat?
Myslím, že tady nechám své kosti, že tady zůstaneme do smrti. Já nejsem misionář, jsem přesídlenec.
Mohou se křesťané v ČR modlit za nějaké konkrétní potřeby? Nedávno nás opustila jedna misionářská rodina z Česka, proto akutně potřebujeme pastora pro mládež. Nějaké modlitební potřeby přímo pro tvoji rodinu? Teď řešíme takové banality, jako jsou rovnátka pro Terezku. Zde se na to čeká asi 5 let, jinak bychom museli platit asi 45 tis. Kč. Po sedmi letech jsme vloni měli mít tříměsíční dovolenou, ale jelikož druhý starší sboru to zde sám neutáhne, tak to letos taky nevyjde.
Chtěl bys něco vzkázat lidem, kteří by byli tímto rozhovorem nějak dotčeni a přemýšlejí o misii, nebo o přesídlení, jak jsi to nazval u vás?
Jestli tě Pán volá, jdi do toho. Žít naplno s Pánem je jediná cesta pro každého člověka, který chce naplno oslavit Boha. To, co Pán Ježíš cení, je to, co děláme mimoděk pro Jeho jméno. To jsou kolikrát spontánní věci. Zjistíme, že jsme se vrhli do něčeho, co nás přesahuje, a pokud se nestane zázrak, tak nás to zabije. Přesto má smysl nedržet si své jistoty, neobklopovat se penězi a bednami hraček, ale jít do toho, protože to je krok víry, to, co Pán po nás chce.
Ptal se David Říman
Nadační fond Nehemia sbírá finanční prostředky na podporu misijní práce Dohnalových v Chorvatsku. Váš dar můžete odeslat prostřednictvím účtu 100 113 352/0300, var. symbol 2800.
Pavel Lešťan
Pavle, jsme rádi, že s tebou po delší době můžeme být, a tentokrát v Černé Hoře. Před nějakou dobou jsi byl v České republice na návštěvě. Jak tu návštěvu hodnotíš a co považuješ za její přínos?
Návštěva byla pěkná, nikdy jsem v Čechách tak dlouho nebyl, takže jsem si to užil. Cítil jsem se jako mezi svými a měl jsem se skutečně královsky. Velmi mně povzbudilo to, že někoho vůbec zajímá, co se v Černé Hoře děje a jaké jsou zde podmínky.
V poslední době se ve tvém životě udály dvě významné události, můžeš nám o nich něco říct?
První je Marica, moje manželka, kterou mi Pán připravoval dlouhé roky. (Pavel se před rokem oženil.) No a druhá významná událost je samozřejmě Samuel, kterým nám Pán požehnal. Byl dlouho zaslíbený syn, který se nedávno narodil.
Ty jsi říkal, že jistá událost učiní Černohorce seriózním chlapem, co to znamená?
Dokud chlap není ženatý, ještě není seriózní. Když se ožení, tak se s ním už dá počítat, když má děti, tak je trochu serióznější, ale když už má i syna, tak je úplně seriózní, potom ho už berou vážně.
Můžeš říct, jak tě Bůh povolal, abys byl misionář?
Když jsem v roce 1998 skončil s farářskou službou na Slovensku, tak nastalo takové vakuum, které trvalo dost dlouho, jednoduše jsem nevěděl co a kam. Zkoušel jsem to na některých místech. Nakonec se mi prakticky zhroutil život a neměl jsem jinou možnost, tak jsem se vrátil zpět do mého rodiště do Srbska. Zde si mně našel můj starý přítel. Spolu jsme se na jedné evangelizaci obrátili. On už tehdy byl pastorem zde v Černé Hoře a prosil mně, abych mu přišel pomoct. Od roku 2003 jsem pak šest let působil v jeho sboru v Podgorici.
To znamená, že jsi šel na misii na pozvání kamaráda, nebylo tam žádné zjevení?
Ne, nebylo to žádné zjevení. To byl můj první kontakt s Černou Horou. A ze začátku jsem měl vážné pochybnosti, zda tady vůbec mám být, protože jsem si těžko zvykal na mentalitu tohoto národa i zdejší podmínky. Zajímavé je, že když jsem získal jistotu, že mně tady Pán chce, tak se prakticky znova všechno zhroutilo. Hledal jsem znova co a kde, a za 4 měsíce jsem měl jasnou vizi, co mám dělat a co je mým povoláním.
Jaká je tedy dneska tvoje vize?
Jde o sbor skupinkového typu, který není úzce denominačně vyhraněný. Jde o spolupráci všech křesťanů, kteří jsou upřímně věřící v Pána Ježíše, a ne jen členové nějakého sboru. Má to být jako Boží světlo v každé domácnosti. Aby to proniklo ke všem lidem.
Jak tvoje služba vypadá nyní?
Je to úplně počáteční fáze. Osm let se pokouším najít způsob, jak se přiblížit k lidem. Teď už konečně máme model, výroba a prodej pečiva a koláčů. Přes to máme možnost vyprávět lidem, jak žijeme. Mají možnost vidět, jak žijeme, když přicházejí na návštěvu, přijdou vyzvednout objednané pečivo, anebo my máme možnost jít za nimi. S některými zákazníky postupně navazujeme přátelství. Vědí o nás, vědí o zázracích, které jsme prožili.
Mluvil jsi o výrobě a prodeji, z toho žijete? Částečně, Marica nabízí naše výrobky na trhu, prodejcům a do domácností, ale zatím prodáváme dost malý objem.
Máš nějaký vzkaz pro české křesťany, kteří se chtějí modlit za tebe a Černou Horu?
Především to, co jsem říkal, aby byl zlomený strach, aby lidi začali vnímat Boží autoritu lásky správným způsobem. A ten druhý problém s chápáním odpuštění a vyznání viny. Dnes, po tolika letech už chápu, proč krátkodobí misionáři, kteří zde přijeli na jednu evangelizační kampaň, nezanechali žádné větší výsledky. Nechci říct, že je zde třeba kázat jiné evangelium, ale je třeba kázat v moci a takovém pomazání, aby to oslovilo tyto lidi. Rovněž velmi prosím o modlitby za mne, aby mi Pán dal moudrost správně reagovat ve všech situacích.
Ptal se David Říman
Pokud se chcete finančně podílet na práci v Černé Hoře, pomoc můžete zaslat na účet N.f. Nehemia, č.ú. 100 113 352 / 0300, variabilní symbol 5300, projekt Podpora pastora v Černé Hoře.
