Vážení přátelé, po nějaké době se opět ozývám ze služby na Zakarpatí. V listopadu 2017 jsme uskutečnili druhý misijní výjezd v tomto roce. Tým tvořili jako obvykle bratři a sestry ze sborů AC a CB. Nově s námi jely Helenka a Iva Jeřábkovy z AC Vyšší Brod, které na každém setkání vydávaly svědectví o tom, co Bůh udělal v jejích životech. Dále to byl stálý člen týmu Vláďa Broda z AC Třinec a z našeho sboru jsem jel já, Vašek Bouška, který hoří pro romské bratry a sestry, a František Mazáč, nejmladší člen týmu, který si i přes jazykovou bariéru (maďarština) okamžitě našel přátele.
Na začátku chci připomenout, že kromě evangelizace je hlavní vizí služby v romských táborech duchovní podpora klíčových vedoucích, jejich budování, a v neposlední řadě finanční podpora jejich rodin.
Velmi mě povzbuzuje utěšený rozvoj ve sboru v Čomoníně, a to hlavně v oblasti vyučování dětí. Bratr David Janek má v Čomoníně velkou úctu. Zajišťuje, aby děti z tohoto tábora chodily do školy, aby se učily v romském prostředí podle jejich potřeb a mentality. Do školy chodí všechny děti jak z věřících, tak z nevěřících rodin.
Vyvrcholením naší mise byla večerní bohoslužba v hlavním romském táboru v Mukačevu. Bohoslužba se uskutečnila v nově postavené modlitebně, která ještě sice není omítnutá, ale chválení a uctívání Hospodina to nebrání. Novinkou pro mě bylo, že jsem mohl kázat polsky.
Pojď, půjdeme na nové místo. Vždy, když přijíždíme na Zakarpatí, tak hlavní romský pastor Šoni Horvat nám připraví plán služby. Kromě podpory služebníků a návštěv jejich rodin sloužíme v jejich sborech slovem a modlitbami. Sloužíme evangelizačně v mnoha táborech, ale pokaždé chceme navštívit i nová místa. Bratr Šoni mi řekl: „Půjdeme na nové místo, kde začala nová práce a lidé tam přicházejí ke Kristu.“ Ze zvědavosti jsem se ho zeptal: „A jak se to místo jmenuje?“ Odpověděl mi: „Jmenuje se Ižniatyno.“ „Ale v Ižniatynu se Boží práce zastavila, protože lidé odešli zpátky do světa,“ překvapeně jsem zareagoval. Šoni se usmál a povídá: „V Ižniatynu začala nová práce. Povstala nová generace – děti těch, kteří odešli do světa. Je to generace, která přemýšlí úplně jinak.“
Ižniatyno byl první tábor, ve kterém jsem na Zakarpatí sloužil. Bylo to v lednu v roce 2000. Sbor v tomto táboře mi přirostl k srdci a měl jsem tam možnost mnohokrát sloužit. Bratři z Polska jim tam postavili modlitebnu a chtěli jim také pomoci rozjet školu pro jejich děti. Žel, přes veškerou duchovní i materiální pomoc se lidé z tohoto tábora nemohli hnout z místa. Romové se totiž velmi rychle nadchnou pro Ježíše Krista, ale horší je to s duchovním růstem, a nejtěžší je pro ně si víru dlouhodobě udržet. Mnozí služebníci vnímali určité prokletí, které bylo nad tímto táborem. Práce postupně začala skomírat, až se nakonec úplně zastavila.
Když jsme přijeli do tábora, začínala služba v obnovené modlitebně. Stěny byly ještě mokré po nátěru barvou. Chvály vedla skupina z jiného tábora, která je podporuje. Místo babiček, jak jsem přepokládal, zde byla spousta dětí a dospívajících. Nově uvěřivší byli nadšení z Krista, ale také z naší návštěvy. Mohli jsme zvěstovat Ježíše a přinést jim prorocké slovo.
Margarita Jedním z prvních lidí, kteří nám vyšli vstříc, byla mladá žena Margarita. Nadšeně mě vítala. Na Margaritu si velmi dobře pamatuji. Když jsem byl v Ižniatynu naposledy, bylo jí necelých čtrnáct let a už tehdy byla nadšená pro Boha. Asi je jediná, která z původního sboru zůstala. Když jsme se na konci bohoslužby modlili za budoucí vedoucí, tak jeden z nich říkal svědectví o tom, co prožívá v souvislosti s Ižniatynem.
Margarita mi položila ruku na rameno, ukázala na onoho vedoucího a s pýchou řekla: „Podívej, toto je můj muž Žeňa.“ Žeňa se do Ižniatyna přistěhoval z jiné oblasti Zakarpatí a oženil se tu. Když jsme vyšli z modlitebny, zeptal jsem se Margarity: „Ukaž mi, kde bydlíte.“ To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Ukázala mi na boudu, které jsem si všimnul už při příjezdu. Byla stlučena z klacků, obtočená PVC fólií a s něčím nahoře, čemu říkali střecha. Bouda byla různě podepřena, aby nespadla. Nevěřícně jsem na to hleděl a zeptal se: „Zde opravdu bydlíte?“ Beze slov na mou otázku přikývla.
„A jak přežijete v zimě?“ Nevěděla, co na to říci, a po chvíli, jako by se styděla, povídá: „Máme naději, že nám Hospodin pomůže.“
Bratr Vláďa Broda se díval po všech kolem sebe a několikrát opakoval otázku: „Bude s tím někdo něco dělat?“ Bylo mi jasné, že bychom s tím něco dělat měli. Začal jsem se za to modlit a vnímal jsem, že nám Pán dává zelenou. Okamžitě jsem začal v hlavě počítat, kolik by takový domek stál. Pokud by byl z hliněných cihel a na jednoduchých základech, vyšel by na 20 000 Kč. Pokud by se postavil na pořádném základě z běžných cihel, s jednou místností a kuchyní, bylo by potřeba asi 50 000 Kč.
Rozhodl jsem se pro druhou variantu a předložil jsem to Pánu. Teď to závisí na jeho milosti a ochotných dárcích.
Prosba místo závěru. Přátelé, bratři a sestry, chci vás tímto poprosit jménem našeho týmu o pomoc v této věci. Budeme velmi vděční, pokud potřebnou částku do března 2018 obdržíme. Na jaře by už Margarita se Žeňou mohli bydlet v novém. Pokud by se částka nasbírala dříve, okamžitě začneme podnikat potřebné kroky.
Pokud vás to oslovilo, peníze můžete zaslat na účet:
100 113 352/0300 (ČSOB) v.s. 5102 nebo 1057340/2060 v.s. 5102. (Stavba domku v Ižniatyno)
Děkujeme vám za modlitební i finanční podporu této služby.
