Otčij dom a proměněné životy

Dětský domov Otčij dom v Kyjevě. Letošní rok byl pro nás obzvlášť speciální, protože jsme oslavili 20. výročí otevření křesťanské dětského domova. Prakticky od jeho vzniku vaše církev a NF Nehemia spolu s Vaškem Bednářem s námi velmi aktivně spolupracovala, pomáhala v záchraně bezprizorných dětí na ulicích Kyjeva. Sloužili jste našim dětem na „Ostrově pokladů“ či dětem v našem domově. Díky naší spolupráci byly zachráněny tisíce dětí z ulice a stovky dětí z Otčího domu. Mnozí jsou dnes dospělí a mají své vlastní rodiny. A to i díky vám, vaší lásce a ochotě sdílet své životy s těmi, kteří své dětství radostné neměli.

Ještě jednou vám za naši velkou rodinu „Otčij dom“ z hloubi našich srdcí děkujeme.

Historie ve tvářích. Chtěli bychom vám představit Víťu a Olu. Zatím je neznáte. Před třemi roky jsme je přijali do našeho dětského domova „Otčij dom“ v Kyjevě ve věku tří a pěti let. V tu dobu byli velmi zaostalí jak tělesně, tak duševně. Hned první den nám děti řekly: „Vzali nám mámu, mámu už nemáme“. Tím mezi nás postavily bariéru. Otce nikdy nevzpomínaly a za mámou ještě nějaký čas plakaly, a pak i na ni zapomněly. Stále byly smutné, ustrašené a často nemocné.

Mladší Ola měla z mnoha věcí strach. Bála se koupat, nechtěla brát žádné léky, a když jsme se k ní přiblížili, křičela a kopala kolem sebe. Dokonce neznala své jméno. Na dotaz, jaké je tvé jméno, řekla „Dcera“. Měla malou slovní zásobu, neznala žádnou barvu, neuměla držet v ruce pastelku, měla špatně rozvinutou motoriku, byla netrpělivá, agresivní, paličatá, uzavírala se do sebe a dlouze mlčela.

Víťa si sám nevěřil, nevěděl, kolik má roků, stávalo se, že bez příčiny praštil nějaké dítě, vzal mu hračku a schoval ji pod stůl. Oba si stále vynucovali zvláštní pozornost u dospělých. Ola chtěla, aby ji stále nosili na rukou a Víťa rád trávil čas s muži. Když se naskytla nějaká příležitost, aby si mohl sednout vedle dospělé osoby, využil ji. Mlčky zde seděl a cítil se v bezpečí.

Proměna. Během dvou let se však děti naučily pořádku, začaly se usmívat a otvírat svá srdce i dospělým. Z Oly se stala veselá, aktivní a samostatná dívka. Víťa se upokojil. Rád si hrál s LEGEM. Oba si rádi hrají s plastelínou a skládají puzzle. Nyní jsou veselí, rádi si hrají s ostatními dětmi, ale i přesto stále vyhledávají vztah i s dospělými. Ola se často ptá, kdy bude mít maminku. Když vidí venku nějakou maminku se svými dětmi, na jednu stranu se rozzáří, ale pak velmi rychle posmutní.

Vyslyšené modlitby. Prakticky po třech letech modliteb získaly tyto děti novou rodinu, kde je oba rodiče milují. Díky Bohu za tento zázrak. Očka naší Oly se staly symbolem dětské touhy, která došla svého naplnění.

Na podporu této práce prosím použijte v.s. 1120

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář