Po roce na Ukrajině

Tak zase po roce na Ukrajině mezi přáteli a dětmi z domovů, nejen těmi, kteří už svůj pobyt ukončili, ale hlavně těmi, kteří přišli jako nováčci, nebo už jsou „staří mazáci“. Je dobré vidět stále se rozrůstající práci. Byla jsem v údivu, kolik nových malých dětí bylo přijato do dětského domova jen o prázdninách. Mohla jsem sledovat nové děti, ke kterým se jejich vlastní rodina zachovala macešsky, jak se seznamují a okukují prostředí, které teď bude po nějaký čas jejich domovem.
Mísí se v tom smutek s radostí, že přes to všechno, co děti prožívaly, se jim dostane péče a lásky, a věřím, že získají brzy i nové rodiny. Je stálou motivací k práci pohled na šťastné maminy, bývalé děti ulice, které přišly se svými dětmi a partnery na setkání po deseti letech společné služby Otčího domu. Ano, má to cenu, ne pro naše uspokojení, ale pro budoucnost těchto dětí.
Jsem ráda, že se tato práce rozšiřuje i na další okruhy pomoci, a to nejen formou humanitární pomoci, která je součástí Otčího domu, ale že se zaměřují tam, kde se moc neinvestuje. Mnohé organizace se zaměřují na pomoc dětem, kde se očekává pozitivní vývoj, a ovlivňování mladé generace, ale už není takový zájem o staré a nemocné lidi, kteří již nemají tento přínos pro společnost, spíš jsou jen pro mnohé zátěží. Trendem nejen naší společnosti je zaměřovat se na výkony, přínosy a jiné aspekty této doby, kdy stáří a nemoc je něco, co je potřebné někam odsunout.
Díky pomoci holandských přátel se staví pod Otčím domem také domov „důchodců“ a hospic, kde se zaměstnanci budou soustřeďovat na pomoc lidem, kteří by byli odkázáni na smrt hladem a nemocemi, protože nemají nikoho, kdo by jim nakoupil či se o ně postaral. To jsou nové výzvy, kdy si musíme uvědomit, že hodnota člověka je jinde než v mládí, kráse a bohatství.
Poprvé jsem také měla možnost jet do vesnice Matyžin, kde se jeden manželský pár věnuje v současné době třinácti narkomanům a alkoholikům. V domě, kde je strach vstoupit, že vám spadne střecha na hlavu, vládne nadpřirozený pokoj a člověk se cítí hned přijat. Ve dvou malých pokojíčcích snad ani ne velkých tři na tři metry s nízkými stropy žijí manželé a pět žen, v kumbálku s jednou postelí nemohoucí muž a v unimo buňce dalších sedm mužů. Jejich příběhy jsou různé, ale nadšení a radost z toho, že je někdo miluje a že mohou sáhnout po podané ruce, jsou stejné. Velmi si vážím jejich odevzdanosti a zapření sebe sama, kdy opustili své pohodlí a vydali se touto cestou služby bližnímu svému.
Věřím, že mnozí z vás také mohou mít podíl na této práci, kdy můžete přispět modlitbou, finanční částkou nebo i pomocnou rukou, kdy sami můžete jet a účastnit se ve službě potřebným.
Danuše Bednářová