Na letošní letní misijní výjezd se přihlásilo 16 lidí. Týmy jely sloužit do 2-3 dětských domovů a jeden tým „mužský“ jel sloužit mezi 80 dětí na křesťanský tábor v Petrově, který pořádal sbor Svoboda v Apostolovu.
Již delší dobu bylo v mém srdci, abychom mohli uspořádat výjezd do Apostolova.
Letos tato myšlenka dozrála, a tak jsme spolu s ostrav-ským sborem vyslali 4 bratry bohatýry pod vedením Tomáše Kolaříka, kteří si připravili spoustu her, vyučování a jiných věcí pro osmdesát křesťanských/nekřesťanských dětí. Týden tvrdě pracovali a předávali Boží lásku dětem a podle tajných zdrojů z Apostolova si naši vedli velmi dobře a zdatně a byli příkladem v Boží milosti a pokoře. Všichni místní si přejí, aby příští rok přijeli znovu.
Druhý tým (pět sester) jel jako každý rok (autobusem) do dětského domova ve Vinnici. Letniční sbor ve Vinnici provozuje 3 dětské domovy a naše děvčata jela sloužit nejmenším dětem do domova ve vesnici Pirogovo. Děti se na naše návštěvy velmi těší, protože mnoho návštěv do tohoto domova jen přijede, vyfotí děti a hned odjede, ale naše děvčata již několik let jezdí na 14 dní nejen hrát si s dětmi, ale i pracovat nebo pást krávy, a to vše dělají spolu s dětmi.
Třetí tým s námi letos letěl do Kyjeva, odkud jel vlakem do dětského domova Piligrim v Mariupolu a pak na pár dní přijel za námi posloužit dětem do dětského domova Otčij dom v Kyjevě. Do domova v Mariupolu jezdíme pravidelně již několik let. I zdejší děti se na náš tým celý rok těší, jaké nové hry s nimi budou hrát a co nového budou vyrábět. Letos poprvé navštívili i rodinu v Červeném, která adoptovala ke svým dvěma zdravým dětem šest HIV pozitivních dětí.
Když jsme s Dankou a mariupolským týmem přistáli v Kyjevě, hned nás ovanul teplý vzduch. S vedrem jsme se potýkali celých 14 dní, kdy teploměr přes den neklesl pod 30 stupňů. Naší službou bylo povzbudit děti, rodiče, pracovníky dětského domova a místní církev Spasení. Na jednom shromáždění jsme se modlili za naši bývalou kuchařku, sestru Ljudu, která dlouhá léta vařila našim dětem – měla rakovinu v posledním stádiu a lékaři jí už nedávali žádnou naději.
Ale církev se s tímto verdiktem nespokojila a začala za Ljudu volat k Bohu – a Pán, který je naší nadějí, se nad ní smiloval, dotkl se jí a uzdravil ji. Byli jsme zrovna u toho, když její manžel volal tento výsledek Romanu Kornyjkovi. Pán je dobrý a slyší naše modlitby.
Druhý týden jsme jeli sloužit do Apostolova. Pokud jsme si mysleli, že v Kyjevě bylo vedro, tak v Apostolovu bylo celý týden nad 40 stupňů. Pavel Golub pro nás připravil pestrý program. Kromě služby v místním
sboru jsme jeden večer posloužili mladým lidem na křesťanském táboře v Petrově a setkali jsme se tam i s mládežníky, kteří byli s naším týmem a velmi nám za jeho službu děkovali.
Druhý den brzy ráno jsme se s Dankou a Pavlem Golubem jeli za-radovat do romského sboru Sulamita v Pětichatkách. Tak jak jsme vám kdysi psali, tento sbor je z naší návštěvy vždy velmi nadšený. Nejdříve jsme slyšeli několik romských a ruských chval a pak jsme se dva bratři, já a pastor Igor podělili s biblickým slovem. Zjistil jsem, že jsme prakticky sloužili všichni, kdo umíme číst, navíc děti umí recitovat spousty veršů zpaměti. Po shromáždění jsme díky štědrému daru jednoho našeho sboru předali dětem dárky, ovoce a čokoládové dobroty, které se nám v tom teple trochu rozpustily. Děti i dospělí se s námi velmi srdečně rozloučili a my se v parnu bez klimatizace vydali na zpáteční dvouhodinovou jízdu do Apostolova.
Z Apostolova jsme se vraceli zpět do dětského domova v Kyjevě, kam za námi přijel tým z Mariupolu a mohli jsme si ještě pár dnů pohrát s dětmi.
Tímto bych chtěl ještě jednou všem našim misionářům poděkovat za jejich úsilí, trpělivost a lásku, kterou předali dětem jak v dětských domovech, tak i na táboře v Petrově. Děkuji i těm, kteří se za nás celou dobu modlili a modlí a finančně nám pomohli s pokrytím všech výdajů. Na www.nehemia.cz najdete několik svědectví účastníků letošního výjezdu.
Bůh vám všem v hojnosti požehnej.
Václav Bednář
Práci na Ukrajině můžete podpořit skrze projekt Podpora dětských domovů a práce na ulici s dětmi – Ukrajina,
číslo účtu 100 113 352/0300, variabilní symbol 1220. Práci Vaška Bednáře můžete podpořit skrze projekt Služba dětem Ukrajina (Václav Bednář), číslo účtu 100 113 352/0300, variabilní symbol 2500.
Osobní svědectví účastníků misijního výjezdu:
Naše místo je v Pirogovu
Ačkoliv na Ukrajinu s Nehemií jezdím už mnoho let pravidelně, letos to dlouho vypadalo, že nepojedu. Ještě v době, kdy probíhalo pravidelné předsetkání v Olomouci, jsem nevěděla, že i já budu mít opět tu milost a tohoto misijního výjezdu se zúčastním.
Zavolala jsem Vaškovi, zda bych se mohla přidat do Vinického týmu. A Vašek mne k této cestě naopak povzbudil. Začala jsem přemýšlet, co bych ještě stihla udělat pro podporu a spolupráci v našem týmu. Nebyl téměř žádný čas na přípravy. A tak jsem aspoň, když to šlo, běhala po obchodech a nakupovala nějaké dárky pro ukrajinské děti i dospělé. Jediné, na co jsem tak trochu vsázela, bylo, že našemu týmu prospěji jazykovými znalostmi, které jsem za množství pobytů na Ukrajině nasbírala.
Pár dní před odjezdem bylo krizových. Protože satanu se nikdy nelíbí, když křesťané chtějí sloužit Bohu, snažil se i mne od mého rozhodnutí odradit. Nejdříve skrze myšlenky, že jsem málo připravena, a tudíž nepoužitelná. Poslední dny před odjezdem jsem ke všemu měla dost velké zdravotní problémy různého charakteru. Věřím ale, že Bůh vše viděl jinak.
Náš tým tvořily Jana s Gabkou, které v tomto domově již byly, ale i Lucka s Verčou, které byly na Ukrajině prvně. Často – hlavně zpočátku – tak docházelo k situacím, kdy byly z něčeho nového nadšené nebo překvapené. Prostě něco zažívaly poprvé!! Přiznám se, trošku jsem jim to záviděla. Říkala jsem si, Pane, já bych taky chtěla zažít tady na Ukrajině něco poprvé! A tak se i stalo. Poprvé ve svém životě jsem na poli řídila traktor, při sklízení slámy. Poprvé jsem posloužila tím, že jsem pomáhala při opravě starého domu, aby se v něm opět dalo bydlet. A myslím, že i v tom si nás Bůh dobře použil. Musím říci, že jsme byly týmem docela odlišných „holek“ – jak věkově, denominačně, tak mnohdy jistě i názorově. O to víc jsme se však nechaly vést Duchem svatým a v ničem jsme neměly nedostatek. Při spolupráci jsme se skvěle doplňovaly: jedna byla specializovaná na hry, druhá na rukodělné výrobky, další na ranní rozcvičky atd. Některá ráda vedla a jiná se ráda podřídila.
Pán nás „udržoval naživu“ velmi dobře. Neměly jsme žádné velké zdravotní problémy. A ty, které přece jen byly, zpravidla po modlitbách pominuly.
Bůh naživu udržoval i děti. Jednu malou holčičku pokousal pes, ale ačkoliv to vypadalo nebezpečně, nic se jí nestalo. Podobná situace se stala i s jinou holčičkou, která procházela těsně kolem velmi splašeného koně, ale ani jí se nic nestalo. Dalšího mladíka málem přejelo při couvání auto, pod kterým mu zůstala noha, ale i o něj se bezpečně postarali Boží andělé.
Domů jsme odjížděly s pocitem dobře vykonané práce a se srdcem velmi naplněným Božími doteky. Při zpáteční cestě jsme se stavovali ještě v jednom dětském domově (v Jarošovce). Bylo tam útulno, hezké a veselé děti. Ale mně osobně tam Bůh ukázal, že místo, kam nás poslal (DD v Pirogovu), bylo právě to místo, kde jsem měla strávit svou letošní dovolenou. Jsem za to Bohu moc vděčná.
Nemohu než nebeskému Otci tímto svědectvím poděkovat. Ale kdybych měla napsat vše, co pro mne osobně tento výjezd na Ukrajinu znamenal a jak jsem za něj Bohu vděčná, kdybych měla vypsat všechny své díky, bylo by to ještě mnohem, mnohem delší. Kéž i vám Bůh takhle přenesmírně žehná a ubezpečuje vás o své lásce.
Majka Ondřejová
Misijní výjezd do Mariupolu
Letošní výjezd na Ukrajinu byl pro mě v pořadí sedmý, a zároveň byl jiný než ty předchozí. Měli jsme sloužit na dvou místech, nejprve deset dní v dětském domově v Mariupolu, poté tři dny v Kyjevě. Náš tým se skládal z pěti lidí a byl tvořen dvěma národnostmi. Hned jak jsme přiletěli do Kyjeva, čekal nás teplotní šok, v hlavním městě bylo minimálně o deset stupňů více než v České republice. Věděla jsem, že v Mariupolu bude ještě hůř. Když jsme přijeli na místo, mé obavy se naplnily. Bylo tam okolo třiceti pěti stupňů. Večer vedoucí uspořádali přivítání se spoustou dýní a jiného ovoce. Další den se teploty začaly šplhat ještě výše, směrem ke čtyřicítce. Zvolili jsme variantu vodní hry a snad každý chtěl být co nejvíce zlitý. Další den jsme dětem vyprávěli svá svědectví a pokoušeli se s nimi hrát nějaké méně náročné pohybové hry. Pak jsme jim vyprávěli o České
republice, Ania vyprávěla o Polsku a o Krakově (je totiž Polka). Večer jsme se dívali na film o Praze v ruštině. Hodně dětí nám potom říkalo, že Praha je krásné město, i když nejvíce je nadchly česko-polské speciality, které jsme s sebou přivezli. Jelikož teploty stále stoupaly, už jsme se nepokoušeli hrát s dětmi hry a věnovali se pouze ručním pracem. Několikrát jsme se svlažili v místních vodách, jednou to bylo u uměle navezeného jezera, dvakrát u tamějšího moře. Přibližně v polovině pobytu jsme se zúčastnili akce s názvem „Pochod života“. Jednalo se o projití trasou smrti, kterou byli nuceni jít mariupolští Židé za druhé světové války. Prošli jsme městem a na jeho konci nás odvezli autem do nedaleké vesnice na místo masakru. Tam byla přítomna
i německá delegace křesťanů. Žena středních let říkala, že její dědeček se na masakrech podílel a se slzami v očích prosila všechny přítomné o odpuštění. Poté následovala Večeře Páně. Všichni věří, že v ten moment se začala psát nová kapitola v duchovních dějinách Ukrajiny. Předposlední den pobytu v Mariupolu jsme se jeli podívat do vesnice Červone, kde má Cerkov dobrych pěreměn (zřizovatel dětského domova Piligrim) tři pěstounské rodiny a odvykací středisko určené pro narkomany a alkoholiky. Na každém místě jsme se společně modlili a ve středisku někteří z nás říkali svědectví.
V Kyjevě jsme trávili čas s asi patnácti dětmi z místních pěstounských rodin. Dělali jsme s nimi bužírky a sádrové masky, což se setkalo s velkou odezvou. Následující den přijely od moře malé děti ze střediska, se kterými jsme pak vyzkoušeli techniku zažehlování korálků a některé jsme se pokoušeli naučit hrát pexeso.
Můžu říct, že během letošního výjezdu jsem častěji volala k Bohu, ať mi pomůže vše zvládnout, protože teploty mě opravdu ničily. Skutečně jsem cítila, jak mi Pán pomáhá a naplňuje mé unavené tělo energií a mysl optimismem.
Veronika Linhartová
