Jedno místo z knihy Starého zákona říká: „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí.. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ Kazatel 12,8.13-14:
Vzpomínám, jak jsme před dvěma lety spolu s Leošem Cáskem dorazili na naší pravidelné návštěvě projektů v Tanzánii do domu našich známých misionářů z Anglie, kteří již 25 let žijí v Aruši pod Kilimanjarem. Moc milí lidé, tihle Streetovi.
Našli jsme zde pro nás tak důležité věci, jako sprchu, hezké zázemí, čisté postele a dokonce internet, pro nás tak nezbytné spojení s vnějším světem. Ano, na mnohé věci jsme si téměř otrocky zvykli. Nedokážeme si představit život bez těchto pro nás tak důležitých věcí. Máme práci, peníze a bydlení, jezdíme auty, žijeme v pohodlí a hygieně, pociťujeme uspokojení z našeho života. Mnohé “nehezké věci”, jako třeba přítomnost štěnic, švábů a jiného hmyzu, známe spíše z vyprávění našich rodičů, těch starých rodičů, kteří ještě pamatují druhou světovou válku. Ano, mnohé věci dnes neřešíme. Z kohoutků nám teče čistá a pitná voda, v obchodě kupujeme hygienicky balenou stravu, užíváme sociální a zdravotní zabezpečení a v nemocnicích nás čeká profesionální pomoc. Nechtěl bych tímto článkem vyvolat dojem, že tyto věci, na které jsme si zvykli, jsou špatné nebo dokonce že bychom se měli cítit vinni, že jich smíme užívat. To ani v nejmenším. Naopak, chtěl bych všechny povzbudit, abychom si těchto věcí vážili a byli za ně vděční.
Po naší několikadenní návštěvě Etiopie jsme dorazili do Tanzanie. V Etiopii jsme navštívili projekt Koffele, který leží v opravdu od civilizace vzdálených místech. Spousta lidí zde žije v podmínkách téměř na úrovni doby kamenné, to znamená, že nemají elektřinu a pitnou vodu, žijí v hliněných chýších, nemohou si jen tak zajít k lékaři, když jsou nemocní. Bez vnější pomoci, především křesťanských organizací, by byli v naprosto bezvýchodné situaci. Při této návštěvě jsem si uvědomil, jak strašné by bylo, kdyby byla z Afriky odstraněna vnější, sociální a humanitární pomoc. Je neuvěřitelné, jak obrovská pomoc je každoročně Africe poskytována. Na každém kroku můžete vidět nespočet různých humanitárních organizací, které povětšinou pomáhají. Jsem přesvědčen, že bez této pomoci by v mnohých místech Afriky došlo k naprostému sociálnímu a humanitárnímu kolapsu. Bylo mi úzko při pomyšlení, že bych se snad mohl narodit v těchto místech, že bych snad mohl žít takovým způsobem života. Jak zvláštní místo k životu je tento svět. Jak různá místa jsou v tomto světě, a všude žijí lidé. Myslel jsem na lidi, které jsme potkávali v poušti na cestě do Addis Abeby. Jedinou atrakcí pro ně je hlavní silnice, kterou tudy projíždějí auta. Když náhodou zastavíte na odpočinek, ihned se kolem vás objeví spousta dětí, jako kdyby se vynořily odnikud. Říkáte si, kde asi bydlí, když kolem sebe vidíte jen polopoušť? Na druhé straně musím uznat, že pro nás mnohá místa Bible ztratila smysl. Například příběh o samařské ženě, jak jej známe ze čtvrté kapitoly Janova evangelia. My dnes nemůžeme nic podobného prožít. V naší zemi dnes ženy nechodí pro vodu. Jen otočíme kohoutkem a máme vody, kolik chceme. Musel jsem myslet na zástupy žen v Etiopii, které jsme viděli přicházet pro vodu k řece nebo ke studnám. Jedna taková žena kdysi přišla ke studni, u níž seděl zvláštní muž. Řekl jí, že to on má moc dát jí napít vody, po které už nikdy nebude žíznit. Jak nádherný příběh, a jak reálný mi připadal v kontextu s těmito od civilizace vzdálenými místy. Při cestě do Koffele jsme zastavili na jednom místě, kde kromě suchých, velice řídce rostlých stromů nebylo nic, jen suchá tráva a všudypřítomný prach. Tu k nám přiběhly dvě malinké dívky v roztrhaném a velmi špinavém oblečení, bosky a s nadějí v očích, že jim tito podivní bílí lidé darují alespoň nějakou minci. Dozvěděli jsme se, že jsou to muslimky (celá tato oblast byla muslimská) a že jdou někam koupit chléb. Mohlo jim být možná osm nebo devět let. Pomyslel jsem si, co tyto dívky v životě asi čeká? V okolí jsme viděli mnohé veliké hroby z betonu, to proto, aby hyeny nevyhrabaly kosti pohřbených lidí. Myslel jsem na to, jak zvláštní to je, když se někdo na takovém místě narodí, aby zde prožil svůj život, život plný různých maličkostí, radostí, možná lásky k nějakému člověku, aby pak ve stáří zemřel a byl pohřben pod velikým a těžkým náhrobním kamenem na tom stejném místě, kde se narodil. Tehdy jsem si uvědomil, že život je stále stejný na všech místech světa, jen ty kulisy kolem lidí se mění. Lidé žijí svůj život (méně nebo více kvalitní) plný různých drobných příběhů a ještě drobnějších situací, aby pak, až se naplní jejich čas, zemřeli na tom stejném místě, kde se narodili. Na cestě zpět do Addis Abeby jsme viděli dědečka, jak sám táhl na hřbitov rakev, zřejmě se svou zesnulou ženou. Šel velmi pomalu, protože nemohl tuto rakev na vozíku utáhnout, a mě se zdálo, že plakal. Ano, lidé žijí a umírají. Rodí se, aby se ukázali na této zemi jen na malinkou chvíli a pak se na ně zapomnělo. Tak smutný se život může lidem zdát a takový bezesporu život bez Boha na tomto světě je, ať již probíhá mezi jakýmikoliv vnějšími kulisami. Uvědomuji si, že evangelium, které nám Bůh svěřil, je tou nejnádhernější a nejvzácnější zvěstí. Je jako polibek lásky neviditelného Boha, který si nás lidi zamiloval. Jak nádherný dar nám Bůh v Kristu daroval. Bez tohoto daru a této zvěsti by tento svět byl naprosto smutným a beznadějným místem.
Když máme to štěstí, že můžeme užívat požehnání a bohatství, buďme za ně vděční a podle slov Nového zákona se dělme s těmi, kteří je nemají. Vždyť to, že tyto věci máme, je jen a pouze Boží milost. Modleme se i za ty, kteří trpí, ať nouzí, nebo pronásledováním, protože totéž může potkat i nás. A nade vše buďme vděční za vše, čím nás Bůh ve své nesmírné lásce obdaroval.
Jaromír Bílý
Předseda Správní rady N.f.Nehemia
