Porodní bolesti nastaly v pět hodin ráno, ve chvíli, kdy na naše letiště v Lucku začaly dopadat první bomby…. V devět hodin jsem už musela jet sama autem do nemocnice.
Když jsem jela do nemocnice, můj jízdní pruh byl zcela volný. Všechna auta jela v protějším pruhu a už se tvořily velké kolony. Já jediná jsem jela směrem do centra. Před sebou jsem měla obraz jako z apokalyptických filmů, kde všichni lidé v panice utíkají pryč. Neměla jsem však jinou možnost. Mé zbylé tři děti zůstaly doma samy (13, 11 a 6 let). Když byly kolem nás výbuchy, byla jsem zrovna na porodním sále. Pak ale bylo třeba okamžitě sejít do krytu. Neměla jsem dostatek sil, abych své dítě vzala do náruče. O něj se postaraly sestry, které šly napřed. Mě tam pak přenesli. Když už jsem se ocitla ve sklepě, neměla jsem ani tušení, kde mé dítě je. Nikomu bych nepřála zakusit něco tak strašného.
Bála jsem se, že by bomby mohly zasáhnout i nemocnici. Všichni jsme se báli o své životy. Měli jsme u sebe telefony, takže jsme věděli, co se děje. Naše rodina nám psala, že i v Kyjevě i na jiných místech hoří či vybuchují bomby. Bylo nám jasné, že je to vážné. Jediné, na co jsem byla v tu chvíli schopna myslet, bylo, jak zachráním sebe a hlavně své dítě. Z pohledu nejen matky, ale i z pohledu Ukrajinky, z pohledu člověka bych chtěla říct – tohle by se nemělo dít a nikdo by válku neměl ignorovat. A svět by měl toto šílenství zastavit. Žádná země by v jednadvacátém století neměla válečnou krutostí procházet.
Když jsem konečně držela své dítě v náručí, radost jsem v tuto chvíli příliš neprožívala. Jak se člověk může z něčeho těšit, když je přímo v centru ohrožení? A doma má další zbylé děti? Bojí se o nás všechny, o lidi v našem městě, v naší zemi. Byla to taková směs hořkosladkých pocitů.
Když jsme byli v úkrytu, byla tam zima a nemocní lidé. Poté, co nejhorší vlna pominula, měl syn silný kašel a já horečku. Lékaři se ale o nás velmi pečlivě starali. A ukrajinský národ se jen tak nevzdává. Stojí pevně. Slyšeli jsme, co se v médiích hovoří. Můj příběh ještě spolu s jinou maminkou, která zhruba ve stejnou chvíli rodila v metru, oběhl půlku Ukrajiny. A poté, co jsem naši fotku vložila na Instagram, přicházely tisíce zpráv z celého světa: z Rumunska, Švýcarska, Polska, Německa, Francie, a všichni psali, že nás okamžitě můžou vzít a ubytovat v bezpečí. Říká se, že když je válka, rodí se spousta chlapců…
Můj manžel Serhiy nás pak chtěl všechny odvézt do zahraničí, někam do bezpečí. Chtěla jsem však za každou cenu zůstat a pomoct své zemi. „Jsme tady, abychom pomohli našemu národu a jako církev stáli při lidech, kteří naši pomoc potřebují. Abychom jim dali naději evangelia. Ukrajina není tak svatá, jak by si mnozí lidé mysleli, je to i čas očištění. Díky všem, kteří se modlí za nás a za všechny, kdo pomáhají Ukrajině!“
K. Semenyuk
