Katka – první dojmy z nového domova. Minulý týden mi jedna misionářka řekla: „Nevím o nikom, kdo by si zvolil tuhle zemi proto, že by se mu líbila. Všichni jsme tu jen na Boží povolání.“
I když do různých afrických zemí dnes lidé jezdí na dovolenou, Čad mezi ně rozhodně nepatří. Zaostalá země, jedna z nejchudších na světě, kde nemůžete počítat s elektřinou, pitnou vodou, internetem ani lékařskou péčí, natož s nějakým dovolenkovým vyžitím. Není tu dokonce ani moře nebo dostupné vysoké hory, které by přilákaly turisty. Na druhou stranu se jedná o jednu z mála zemí na světě, kde mohou křesťané misijně působit, přestože jsou zde menšinou.
A právě sem, do srdce Afriky, mně zcela neznámého kontinentu, mě Bůh poslal. I kvůli neplánovanému sedmiměsíčnímu čekání na vízum jsem měla dost času na to, abych se připravila na nejhorší. A tak jsem se vyzbrojila třemi solárními powerbankami, lahví s filtrem na vodu, velkou krabicí léků a pesimistickými očekáváními, jak to tu bude náročné. Nakonec jde však vše mnohem lépe, než jsem čekala. Bůh mi požehnal skvělými kolegy i skvělou spolubydlící, se kterou sdílím radosti i strasti zdejšího života.
Nejprve jsem strávila několik týdnů v centru lingvistické organizace SIL v hlavním městě N’Djameně, abych se trochu seznámila s Čadem a jeho kulturou. Poté jsem se pře- sunula na východ do Abéché, kde sídlí můj tým. Díky cestě autem napříč zemí jsem mohla ocenit, jak je to tu vlastně nádherné, obzvlášť teď, když se v období dešťů vše zelená. A také, jak vzdálená je místní realita od té naší evropské, když zde lidé bydlí v kulatých hliněných chatrčích a skupiny arabských nomádů táhnou zemí se svými stády velbloudů.
Většina obyvatel jižního Čadu jsou křesťané, Abéché ale patří už do severní, spíše muslimské části země. Na první pohled to jde poznat třeba podle oblečení žen, které se zahalují do tzv. lafai, dlouhého barevného pruhu látky. Ve dne i v noci zní z mešit volání k pravidelným modlitbám. Ve městě je několik na naše poměry velkých křesťanských církví, ale jejich členové jsou téměř výhradně lidé, kteří se sem přistěhovali z křesťanského jihu. Tým, do kterého jsem se připojila, však touží oslovit lidi přímo tady na severu.
Mým úkolem zatím je naučit se tu žít a naučit se čadskou arabštinu na dostatečné úrovni, abych mohla dělat něco dalšího. Každý den se setkávám s místní učitelkou na dvouhodinovou lekci a další podstatnou část dne potom trávím posloucháním nahrávek z lekce a opakováním nových slovíček. K výuce tohoto jazyka neexistují žádné materiály, takže si společně s kolegyní chystáme program na lekci my. Naše učitelka mluví jen arabsky, takže samotná domluva s ní je už jazykovým cvičením, ale má zkušenosti s učením cizinců podobným způsobem, a tak díky ní pomalu postupujeme kupředu.
Jsem vděčná za základy arabštiny, které jsem získala při vynuceném čekání doma na vízum. I pouhý základ jazyka totiž znamená obrovský rozdíl v tom, jak je člověk samostatný, dokáže se pohybovat po městě, nakupovat na trhu či vyřídit něco se sousedy. I když je místní kultura v mnohém jiná než ta naše a nevyhýbají se mi náročné situace či nedorozumění, lidé jsou milí, přátelští a nápomocní. A vím moc dobře, proč jsem se ze všech zemí na světě vydala právě sem.
Můj běžný pracovní den. Probouzím se okolo šesté, kdy otevřenými okny už vniká dovnitř spousta světla a hluku. Užívám si pomalé ráno a snídani nad stránkami Bible. Krátce po osmé hodině přichází Saada*, která se stará o dům a zahradu a dvakrát týdně nám vaří. Usedám k počítači, poslouchám nahrávky z minulé hodiny arabštiny a překládám si nově získaná slovíčka. Dřevěná židle je tvrdá, po chvíli si přesedám na zem na molitanovou podušku a opakuju slovíčka přes aplikaci v mobilu.
Kolem desáté se Saada vrací z trhu a dáváme si společně čaj. Já, moje spolubydlící, Saada a její sestra, která přišla vyprat prádlo. Půlhodina nad několika malinkatými skleničkami plnými přeslazeného voňavého čaje je vyplněna naší snahou o konverzaci v arabštině. Neumíme pořádně časovat, tak vše říkáme v přítomném čase a obě ženy se smějí a radí nám, jak dál, když pantomimicky předvádíme, co máme na mysli.
Po čaji jdu na chvíli učit sousedovic pět dětí angličtinu. Sdílí s námi dvorek, a i když se nás začaly ptát na anglická slovíčka teprve před pár dny, vždy, když jdu s toaletním papírem v ruce na venkovní suchý záchod, volají na mě: „Hello, how are you? I am fine!“ Teď se na chvíli posadíme na židle, které děti donesly před svůj domeček do stínu stromu, a s pomocí kartiček, které jsem nedávno sama využívala k učení arabštiny, je učím anglická jména zvířat.
Po úspěšném naplnění nádrže – dnes měla pumpa dobrou náladu a fungovala, se vracím k opakování slovíček, dokud Saada nevolá z kuchyně, že je připraven oběd. Máme eš, takový velký knedlík z prosné mouky, ze kterého si rukama ulupujeme kousky, tvarujeme do kuličky a namáčíme do výborné omáčky z masa a bílých fazolí.
Potřebuju se na chvíli natáhnout. Do uší si k tomu pouštím včerejší arabské nahrávky. Když v brzkém odpoledni zarachotí kovová brána, je jasné, že přichází učitelka arabštiny, se kterou na dvě hodiny usedáme na rohož na verandě před domem. Neumí anglicky ani francouzsky, takže samotná domluva s ní je jazykovým cvičením. Naší oblíbenou metodou je popis obrázku. Snažíme se říct o obrázku vše, co s naší arabštinou dokážeme, a potom si nahrajeme, co o něm řekne naše učitelka. Projdeme si nahrávku a získáváme tak nová slovíčka. Učitelka nám je potom na přeskáčku přeříkává a my pantomimicky ukazujeme jejich význam. Po skončení hodiny nám začíná druhá směna – jedna z nás dostane na starost nahrávku a vystříhá z ní jednotlivá slovíčka, abychom se je mohly lépe učit.
Večer tu začíná brzy, v sedm se stmívá a my zamykáme dveře, protože po setmění už nejsou ulice moc bezpečné. Pokud chceme přes den někam vyrazit, třeba na návštěvu nebo na trh, musíme si na to vyhradit čas během dne. A tak nás většinou čeká klidný večer, kdy si povídáme, čteme a nebo v případě dobrého internetového signálu komunikujeme s domovem. *jméno změněno
Katčinu misijní práci při překladu Bible můžete podpořit darem na účet 1057340/2060, v. s. 2202.
