Ukrajina – Otčij dom

Rekonstrukce je v plném proudu. Díky vaší podpoře jsme již poslali na Otčij dom 902 050 Kč! Děkujeme!
V. Bednář. P
o dvou a půl letech jsem opět zavítal na Ukrajinu. Cílem cesty bylo podívat se na projekty, které podporuje Nehemia, a rovněž se setkat s přáteli a zase se na nějakou dobu rozloučit.

Rekonstrukce Dětského domova Otčij dom. Na konci května letošního roku přišla do kyjevského dětského domova kontrola z protipožární ochrany. Bohužel podle nových evropských norem dětský domov naprosto nesplňuje bezpečnostní ani protipožární předpisy. Na opravu dostali pouhé 3 měsíce, jinak bude dětský domov uzavřen. Zpřísněné kontroly nastaly právě proto, že v posledních dvou letech shořelo vlivem nevyhovujících podmínek, špatné elektroinstalaci a protipožární ochrany na Ukrajině několik sociálních zařízení.

Rekonstrukce bude stát více než 2 mil. korun a i díky vám (tímto vám chceme mnohokrát poděkovat) se podařilo vysbírat již více než 1,3 mil. Ještě jednou díky. Své dary můžete nadále posílat na v. s. 1120.

V polovině července se tímto domovem procházím s ředitelem Romanem Kornyjkem a je mi do pláče. V každém pokoji či místnosti mi vyvstaly vzpomínky na mé dvacetileté působení. Napíši jen jednu, která se zde stala hned na začátku mé služby v roce 2000. Procházel jsem pokoje a hledal někoho, s kým bych si mohl popovídat. V jednom pokoji jsem našel sedící dvanáctiletou dívenku, která měla na hlavě kapuci a jen tak koukala na protější dveře, které jsem právě otevřel. Pozdravil jsem ji a zeptal jsem se, jak se jmenuje. „Saša,“ odpověděla. Byla velmi smutná a dál mlčela. Začal jsem jí vyprávět pohádku o princezně v myším kožíšku, která podle kuchaře byla velmi ošklivá, ale když jí princ stáhl z hlavy kapuci, byli všichni překvapeni její krásou. Saša však dále mlčela a nijak nereagovala. Po nějaké době za námi přišla do společenské místnosti, nyní již bez kapuce a dokonce s úsměvem. Tehdy mi řekla: „Děkuji, bratře Václave!“ A od té doby jsme přátelé. Dnes je Saša vdaná a má jednoho syna.

Rekonstrukce začala. Nyní probíhal v domově čilý ruch. Všichni mají naději, že se domov nezavře a v termínu stihnou vše opravit. Bývalí chovanci domova odstraňovali dřevěné obložení, omítky, podlahy, prostě vše snad kromě stěn z cihel. Když mi Roman ukazoval, jak budou vypadat pokoje, kanceláře, sociální zařízení, kuchyň či jídelna, vzpomněl jsem si na jeden verš z Bible – Ageus 2,9: „Sláva tohoto nového domu bude větší nežli prvního, praví Hospodin zástupů. A na tomto místě budu udílet pokoj, je výrok Hospodina zástupů.“ Pak jsme se spolu s Romanem modlili, aby se toto slovo v domově naplnilo, aby děti, které zde budou bydlet, zažívaly pokoj Boží právě díky tomu, že se zde setkají s živým Kristem a Jeho láskou.

Kromě návštěvy kyjevského dětského domova jsem mohl posloužit v několika sborech, které jsem před mnoha lety pomáhal zakládat. Ale cennější bylo, že jsem mohl mluvit se svými přáteli, s nimiž jsme společně pracovali na rozšiřování Božího království na Ukrajině. Navštívil jsem pastora Pavla Goluba s rodinou, který žije a slouží v Apostolovu, a v Krivém Rogu Kosťu a Danutu Melnikovy. Setkal jsem se také s biskupem církve Spasení Pylypem Savočkou, který mi poděkoval za službu na Ukrajině a v Dětském domově Otčij dom a pak vyprošoval Boží požehnání pro naši nynější službu v chorvatském Daruvaru.

Nesmím ale zapomenout na ještě jedno svědectví. Po osmi letech jsem navštívil Pětichatky, romský sbor Sulamita v Pětichatkách, který založil pastor Igor z Krivého Rogu. Igor se do romské části města přestěhoval a začal zde vyučovat Boží slovo. Pravidelně, několikrát ročně jsme tento sbor i nádherné Boží děti právě s Kosťou i s Pavlem Golubem navštěvovali. Vždy jsme nakoupili banány, pomeranče, jablka a školní potřeby a předávali vše dětem, kterým se tento sbor věnoval. Nyní jsem si při vstupu do modlitebny všiml usmívající se dívenky, samozřejmě se na nás usmívali všichni lidé, ale její úsměv byl něčím jiným. Na konci bohoslužby, když jsme se rozcházeli a přáli si Boží požehnání, přišla za mnou i již zmiňovaná dívenka. Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje. „Sabrina,“ odpověděla. Hned jsem si vzpomněl na malou usměvavou šestiletou dívenku, která tehdy kolem nás stále běhala a skákala. Dnes má Sabrina 14 let, a jak mi pastor Igor řekl, chystá se na vodní křest. Z malinkaté dívenky vyrostla nádherná Boží slečna.

Jsem vděčný Pánu Bohu, že mi dal opět možnost být se svými ukrajinskými přáteli a modlit se za Boží požehnání jak pro Ukrajinu, tak i pro Chorvatsko.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.