Jak vypadá váš běžný život na místě?
B.: Jelikož zakládáme tuto práci, tak trávím spoustu času nutnou kancelářskou prací, papírováním a chozením po úřadech. Dělám účetnictví a píšu granty. Nechtěl bych to však dělat dlouhodobě a hledám lidi, kteří by to vzali za mne. Na druhou stranu často cestuji a setkávám se s lidmi v terénu, za což jsem velmi rád. Rád poznávám tyto vřelé lidí, jejich příběhy, jejich kulturu. Přál bych si, aby takovýchto příležitostí přibývalo a abychom komunikovali v jejich rodném jazyce. Během covidu jsme díky vládnímu povolení mohli cestovat a reagovat na potřeby jezídských rodin ještě více než běžně. Když se pravidelně setkáváme jako tým na modlitbách, každý z nás mluví jinou rodnou řečí. Když se ale modlíme spojujícím jazykem – angličtinou, máme skvělý a mocný čas.
H.: Obzvláště během karantény to bylo těžké. Museli jsme být tři měsíce zavření doma, nebylo možné s dětmi vyjít za bránu našeho domu, natož na hřiště či do parku. S dětmi jsem byla stále doma, to bylo náročné. Není tady nikdo, kdo by nám na chvíli pohlídal děti a rodina je daleko. Normálně chodíváme s dětmi na procházky, ale pouze časně ráno, protože v létě je takové horko, že se nedá ani dýchat. Někdy je až 50 stupňů ve stínu a v noci teplota neklesne pod 30 stupňů. Na výlety proto můžeme vyjet jedině na jaře či na podzim, které jsou ale extrémně krátké, a tak se zdá, že tady je léto a pak hned zima.
Domy zde nejsou zateplené. V zimě si tady topíme v obýváku naftovým přímotopem, ale jakmile topení vypneme, veškeré zbytkové teplo uteče ven přes netěsnící okna Máme tady i písečné bouře, které vždycky rozvíří vlnu prachu, a protože okna nikde netěsní, můžete uklízet znova.
To, že jsem však na správném místě a dělám, co po mně Bůh chce, mi dává radost i potřebnou sílu.
B.: Je pravda, že když prožíváme určité těžkosti, je naší silou i radostí jistota, že nás sem poslal a povolal Bůh. Z vlastních sil bychom to zvládli jen do první větší krize. Víme, že jsme na tom nejlepším místě, kde nás Bůh chce mít, a stejně tak to vnímají i naše děti. Hanka teď dělá i domácí školu, což jsme viděli nyní jako nejlepší řešení. Sice zde jsou dobré zahraniční školy, ale stále dochází k nějakým nenadálým situacím, kdy mnoho podobných pracovníků je evakuováno. Proto jsme usoudili, že domácí škola je pro děti jistota. Již brzy by se k nám měla připojit jedna mladá rodina z USA, a tak se těšíme, že budeme moci některé věci dělat společně (i domácí školu), pomáhat si navzájem a Hanka bude mít příležitost mluvit anglicky. Později by mohla mít navíc prostor se zapojit do práce v centru pro ženy.
Jak zvládáte nový jazyk? Jazyky jsou jednou z výzev, kterým čelíme. Začali jsme se učit kurdštinu sorani, po nějaké době jsme však vnímali, že se máme více zaměřit na Jezídy, a právě oni mluví jiným dialektem kurdštiny, a to bahdini. Používají i arabštinu, která je však mezi nimi vnímána jako jazyk jejich trýznitelů. Sami váháme, který jazyk zvolit, abychom se k tomuto národu co nejvíce přiblížili.
Jak jste na tom zdravotně?
H.: Oba máme roztroušenou sklerózu a to se projevuje hlavně velkou únavou. Velká vedra – cítíme opravdu každý stupeň navíc – a odlišná kultura, která se odráží ve všech oblastech našeho života, to vše nás velmi vyčerpává.
B.: Pro mne je velkým povzbuzením a svědectvím fakt, že se lidé modlí. Když jsme loni na podzim prosili lidi o modlitby a půst, přicházející příznaky RS ataky odešly u mne hned a u Hanky do dvou dnů. A to nás opravdu povzbudilo. Jistota, že o nás Bůh ví. Už na začátku našeho přestěhování jsme vnímali, že musíme jednoduše vykročit. Nečekat na to, až se všechny věci urovnají a vše bude dokonale připravené. Pokud nás Bůh povolal, je třeba vyjít. Pracovníci, kteří chtějí vyjít, budou vždycky čelit jistým překážkám, ať už finančním, zdravotním či jiným. Ale jakmile jsme vyšli, Bůh se mnohokrát k našim problémům přiznal. My sice nemáme žádné zaslíbení, že nás Bůh uzdraví, ale víme, že pokud nás chce uzdravit, tak to bude v centru Jeho vůle, tedy tam, kde máme být.
A co kulturní šok? Zažívali jste učebnicový příklad prvotní romantiky a následně hlubokého propadu, nebo to pro vás nebyl žádný problém?
B.: Vždycky jsem rád a často cestoval do zahraničí i do zemí Orientu. Kdykoliv jsem měl příležitost, rád jsem poznával jinou kulturu, tudíž jsem věděl, do čeho jdu. Proto bych řekl, že jsem klasickým kulturním šokem neprošel. Irák jsem předtím navštívil asi desetkrát. Hanka to prožívala jinak.
H.: Nikdy předtím jsem tady nebyla. Znala jsem vše jen z fotek a Benova povídání. Mně prostě stačilo vědět, že je to to místo, kde mám být. Osobně mám hrůzu z tvorů jako švábi, škorpióni, hadi a tak dál. Nebyla jsem však připravena na to, že nám v místnostech polezou obrovští švábi a díky nim nebudu moct usnout. Denně jsme zabíjeli několik desítek švábů. V talířích jsme dokonce měli krysí bobky. Jednou jsem v obýváku šlápla bosou nohou na gekona a stále jej ještě cítím na noze! Elektřina funguje nahodile, nikdy nevíte, kdy se zapne či vypne, a tak někdy pračka dopere během 24 hodin. Ale jsem ráda, že jsme připojeni na generátor, a tak máme menší zdroj elektřiny v záloze stále. Pak také šok z toho, že lidé přemýšlejí jinak o všem, o výchově dětí, jinak chápou pojem o čase, jiný pojem patriotismu, který se odráží v jídle, komunikaci a dalších aspektech života. Na to vše si zvykám doteď.
B.: Kultura i způsob života zasahují do všech oblastí. Pamatuji si, že jsem si jednou místnímu člověku stěžoval, že jsme byli po dešti vytopeni. On se však na mě nechápavě zadíval. Zvykem jeho kultury je – venku voda = doma voda. Venku prach = doma prach. Venku zima = doma zima.
Někdy se také stává, že nám neteče voda. Na střeše však máme velké zásobníky vody, které musíme průběžně doplňovat. Jednou ale voda netekla celý týden. To už byl opravdu problém, protože jsme neměli už žádnou vodu. S dětmi jsme se tedy pomodlili. Čerpadlo okamžitě naskočilo a voda začala téct. Po 15 minutách však zase přestala. Což bylo sice skvělé svědectví, ale vody bylo stále málo. Pomodlili jsme se tedy znovu. A čerpadlo opět hned sepnulo. Ale zase jen na chvíli. Následovalo společné setkání pracovníků a ještě jednou jsme se pomodlili za vodu. Čerpadlo naskočilo, ale tentokrát se už všechny zásobníky naplnily.
Co bylo pro vás nejtěžší, nějaká oběť?
H.: Když nám Bůh tehdy ukázal, kam nás posílá, měli jsme z toho oba obrovskou radost. Vnitřně jsme skákali radostí, spadl nám ze srdce obrovský kámen. Pro mě však samozřejmě bylo hodně těžké se rozloučit s našimi rodiči a přáteli.
B.: U mě taky vše přebíjela radost. Obzvláště radost, že konečně víme, kam jít. Doslova nám spadl balvan ze srdce. Nebylo to samozřejmě bez překážek, ale Bůh se k tomu přiznal. Uvědomujeme si, že už před 12 lety se náš sbor rozhodl adoptovat a pravidelně se modlit za národ Kurdů. A Bůh nám teď otevřel dveře a povolal nás. Když člověk občas ztrácí tuto Boží perspektivu, můžou nastat chvíle, kdy se toto břemeno stane těžkým a trýznivým. Tehdy je potřeba si opět připomenout Boží povolání.
Podrobněji o službě Jezídům zde.
Podporu práce manželů W. můžete prostřednictvím č. ú. 100113352/0300, nebo 1057340/2060, v. s. 2303.
