Naděje pro ztracené v Etiopii

Stovky obdarovaných rodin. Hned po snídani usedáme do auta a spěšně opouštíme město Shashamane. Míříme východním směrem do Sentebe Sinkele, kde nás netrpělivě očekává stovka obdarovaných rodin. Po 40 minutách jízdy opouštíme asfaltovou cestu a najíždíme na místní “komunikaci”, která cestu připomíná jen velmi vzdáleně. Prašná “polňačka”, plná hlubokých děr a výmolů, je hlavní dopravní tepnou do Sentebe Sinkele, kam právě míříme. Naši pozornosti neujde množství motorek pohybujících se v obou směrech, většinou obsazených čtyřmi i pěti lidmi.

Toto je v zásadě jediná místní doprava. Celkově je zde infrastruktura na velmi špatné úrovni. Lidé nemají stabilní dodávky elektřiny a o vodě ani nemluvě. Majetnější lidé si pořídí motorku a vozí za úplatu místní do města a zpět. Jednosměrná cesta na osobu vyjde v přepočtu na cca 50 Kč. Aby měl dopravce co největší tržbu, usadí se na nádrž motorky a vytvoří tak prostor pro víc pasažérů, v nejextrémnějším případě jich takto odveze i pět… Při řazení a brzdění je to lehce nepraktické, ale trénink dělá mistra :-)” dodává náš průvodce Hirpo.

Cestou v autě dostáváme také instrukce, jak se na místě chovat. Místo, kam míříme, je velmi citlivou oblastí. Obyvatelé města jsou z 99,9 % radikální muslimové a v posledních letech vypálili 10 místních církví. Modlitebnu, která se nachází přímo ve městě, vypálili už třikrát. Bez zajímavosti určitě není, že místní církev se díky tomuto pronásledování postupně propracovala z dřevěných přízemních budov až ke zděné modlitebně čítající mnohonásobně větší kapacitu míst.

První evropané a velký mumraj. Těsně před opuštěním auta se dozvídáme, že jsme pravděpodobně první Evropané, kteří sem kdy zavítali. Což je vzápětí
z reakcí místních víc než jasné. Na travnatém prostranství se tlačí desítky lidí a většina žen má na provizorně vyrobeném vodítku kozu, která většinou nelibě nese okolní hluk a mumraj tlačících se lidí.

Místní koordinátorka nás vítá širokým úsměvem a vzápětí tiší dav, aby mohla pronést úvodní děkovnou řeč. Stojíme uprostřed davu těchto potřebných, kteří nás zahrnují svojí vděčností. Tyto ženy pocházejí z těch úplně nejchudších poměrů. Mnohé z nich mají pět až šest dětí a jsou nuceny uživit rodinu samy. Pracovní příležitosti jsou zde spíše výjimkou.

Všechny ženy v projektu jsou navíc rozděleny do deseti skupin s názvem Self Help Group, kde se učí finanční gramotnosti a základním dovednostem, jak se uplatnit na trhu práce, případně jak začít s drobným obchodem.

V současné době jsme obdarovali 100 rodin, po půl roce vyhodnotíme úspěšnost celého projektu a v případě pozitivních ohlasů obdarujeme dalších 100 rodin. Každé první kůzle putuje k nové rodině, a pokud bude projekt úspěšný, máme tak šanci pomoci až 400 rodinám.

Máme naději, že tento projekt nezůstane jen u materiální pomoci, ale především pomůže přinést věčnou naději do životů těchto nezasažených.

Pokud byste se rádi připojili k pomoci v tomto projektu, prosím, použijte č. ú. 1057340/2060, v. s. 1007. Cena jedné kozy je 1 500 Kč.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář