Reportáž z válečné zóny východní Ukrajiny.
To je takové štěstí tady žít
„To je takové štěstí tady žít a sloužit,“ povídá rozesmátá mladá žena, zatímco nás míjí vojenský konvoj. Nacházíme se v Pervomajske, které je vzdáleno jen asi 5 km od doněckého letiště, kde probíhaly jedny z nejkrutějších bojů. Ve vedlejší vesnici Pisky nezůstal celý ani jeden dům. Nataša však teď přemýšlí o úplně jiných věcech. Je nadšená z růstu jejich církve a ze zázraků, které mohou zažívat. Ještě před třemi lety tato církev prakticky neexistovala. Dnes se zde schází okolo čtyřiceti dospělých a asi 20 dětí. Když lidé začali přicházet, pomáhala svému otci pastorovi. Založila práci s mládeží, starala se o lidi, organizovala. Po nějaké době to vypadá, že spíše pastor pomáhá jí. Energie, s jakou slouží, je neuvěřitelná.
Přijíždíme k budce, ve které se dříve scházeli. Ta je dnes pro ně nevyhovující, a tak hledali prostory, které by odpovídaly jejich rozrůstající se práci. S Boží pomocí získali prakticky zadarmo velkou opuštěnou budovu. Nejdříve za ni vlastníci požadoval 350 tisíc. Když ale slyšeli o práci, kterou místní církev pro svou komunitu dělá, rozhodli se jim budovu darovat. Nataša s vděčností vypravuje, jak se o ně Bůh stará, jak jim poslal auto, které tak nutně potřebovali, nebo jak mají možnost vyvézt na několik dní děti odpočinout si od nekonečných bojů. Vzdálené výbuchy a střelbu, která obyvatelům připomíná, že válka zdaleka neskončila, nikdo z dospělých neřeší. Schovat se utíkají teprve, když se výbuchy nebezpečně přiblíží.
Nemilujme pouhým slovem
Chystáme dětský den v Krasnogorivce. Stavíme trampolínu, rozdáváme první cukrovou vatu, pražíme první popcorn. Děti se nadšeně sbíhají. Pořád si nemohu zvyknout na všudypřítomné výbuchy a střelbu. Kontrast rozesmátých dětských tváří a rozstřílených budov, které je obklopují, je pro mne těžko stravitelný. O pár hodin později nás v nedaleké škole vítá ředitelka Nina Nikolajevna. „Nebýt těchto lidí…“ ukazuje na místního pastora a jeho pomocníky, „…tak by naše škola dávno neexistovala.“ Škola byla během bojů totálně zničena. Střechu museli úplně vyměnit. Zdi připomínají děravé ponožky, které bylo zapotřebí zalátat, jediné okno nezůstalo nerozbité, vnitřní vybavení zničené.
Hlavní silou v obnově školy byla místní církev, jež se nezalekla převzít zodpovědnost za město a místní komunitu. V nejtěžších okamžicích, kdy se ostatní lidé starají především o sebe, pomáhá církev těm nejpotřebnějším. Starají se o invalidy, staré lidi, mnohodětné rodiny, týdně vaří stovky obědů a vyperou stovky praček. Lidé se u nich umývají. Pomáhají v distribuci pitné vody, rozdávají oblečení či hygienické potřeby. Místní samospráva prakticky nefunguje, a tak převzali mnohé z jejích povinností. Sečou trávu ve městě, aby předešli požárům, pomáhají uklízet rozbombardované domy od stavebního odpadu. Kredit církve stoupl do té míry, že lidé prosí pastora, aby byl jejich starostou. Ivan Ivanovič Priadka dříve pracoval jako vykladač vagónů. Dnes není ve městě vlivnější osoba než tento prostý muž. Se svou nevelkou církví čítající 45 členů pracuje bez ustání dnem i nocí. Jejich nezištná služba na hranici sebeobětování je dechberoucí. Do puntíku naplňují naléhavou biblickou výzvu: „Děti, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.“ (1Jan 3:18).
Nad hromadným hrobem
V Marjince jsme se setkali s pastorem Alexandrem Chomčenkem, který je jedním z organizátorů 158 dní trvajícího modlitebního maratónu na doněckém náměstí v roce 2014. Spolu s představiteli všech ostatních církví se zde každý večer modlili za svou zemi. Zpočátku se setkání účastnilo okolo 300 lidí. Když sílily výhrůžky a pronásledování, bylo jich stále méně. V tomto období vyvezl Alexandr z Doněcka mnoho rodin s malými či nemocnými dětmi, invalidy a důchodce. Večer chodil na náměstí s vědomím, že se už nemusí vrátit. Nepřekvapilo ho tedy, že ho nakonec skutečně zatkli. Čelil nesmyslným obviněním a krutému mučení. Viděl, jak jeho spoluvězně jednoho po druhém popravují. I jeho třikrát postavili před popravčí četu. Jednou stál nad hromadným hrobem plným zastřelených lidí. Podíval se na své popravčí a poděkoval jim: „Děkuji vám, přátelé. Já vím, kam jdu, ale vy jedete po slepé koleji.“ Proč ho nakonec nezastřelili, nedokáže říct. Křesťané se shromažďovali pod okny vězení a nahlas se modlili. Možná se věznitelé zalekli, že by jeho smrt vzbudila příliš velký odpor. Po svém propuštění měl Alexandr nabídky sloužit v Kyjevě nebo Oděse. Vrátil se však do bojové zóny, kde pomáhá nejpotřebnějším.
Ptají se a nikdy neodmítají modlitbu
Evangelizační snaha místní církve je namířena také k vojákům bojujícím na frontové linii. Vojenští kaplani jim darují literaturu. Bible a vyučování křesťanských základů jim nabízejí i na speciálních MP3 přehrávačích se solárním akumulátorem. Pokud je to možné, posedí s nimi, popijí kávu a naslouchají jejich příběhům. Říkají, že v zákopech nejsou ateisté. Během mnohých setkání se přesvědčujeme, že je to pravda. Přijíždíme na bojové stanoviště. Stojí tam klučina, který jako by z oka vypadl mému synovi. Je jen o málo starší než on. V ruce drží automat a ukazuje na alej stromů vzdálených několik set metrů. Tam jsou nepřátelské pozice. Dávejte pozor na snipery. Několik minut s ním hovoříme. Potom se vydáváme na další stanoviště. Místní posádka se těší z příjemného rozptýlení a nabízí nám kávu. Jsou nesmírně vděční za nabízenou literaturu a když vidí MP3 přehrávače, oči se jim rozzáří. Mají spoustu otázek a jde vidět, že se Biblí skutečně zabývají. S nadšením zjišťují, že někteří z našeho týmu pocházejí ze stejných míst jako oni, a navzájem si vyprávějí zážitky spojené s jejich domovem. Napadá mě, že by tihle mladí kluci teď měli být úplně jinde. Hrát fotbal, opravovat motorku, studovat či zakládat rodinu. Na místo toho každý den čelí hrozbě smrti. Nepředstírané projevy Boží lásky jsou majákem, který jim může ukázat cestu.
Navštívili jsme nespočet kontrolních či bojových stanovišť a provizorních kasáren. Někde byli vojáci nakloněni k rozhovorům více, někde méně. Za náš zájem však byli vděční všichni a nikdo neodmítl naši modlitbu. Náš poslední rozhovor přerušují výbuchy dopadajících bomb. Vojáci utíkají zaujmout své pozice. Zatímco odjíždíme z Avdějevky a míříme do bezpečí centrální Ukrajiny, vojáci čelí nepřátelské palbě. Během noci pak odvážejí několik z nich s těžkým zraněním. Tahle válka je skutečná a zuří jen kousek za našimi hranicemi.
JH
