Posledních několik let jsem vždy se zájmem sledoval informace o Balkánu. Ať to byly články v novinách, zprávy v televizi nebo informace o misionářích a podobně. Navštívil jsem dvakrát Černou Horu a plánoval jsem navštívit Bosnu a Hercegovinu. Přesto, že jsem měl překladatele, dva pastory, kteří chtěli spolu se mnou tuto cestu podniknout, i kontakty na křesťany v Bosně, cesta se neuskutečnila. Po několika pokusech se zdálo, že to, co chybí, jsou otevřené dveře od Pána.
Když jsme se s mým synem nás konci ledna modlili za otevřené dveře na Balkán – do Slovinska a Chorvatska a uvažovali o případné cestě v květnu, netušil jsem, že týden po naší modlitbě nám nabídne můj křesťanský přítel místo v autě při jeho misijní cestě do Chorvatska se slovy: „Pán Bůh mi před několika dny během modlitby řekl, že nepojedu sám“. V únoru 2008 jsme strávili pět dnů v Chorvatsku rozhovory, modlitbami a kladením otázek. Cílem mé cesty bylo dívat se a naslouchat. Naslouchat lidem i Pánu Bohu – ve svém srdci.
Chorvatsko je země, kterou v létě navštíví několik set tisíc českých turistů. Mnoho křesťanů jezdí pravidelně každý rok na Jadran. Jako turisté – trávit dovolenou u moře. Chorvatsko je v dosahu a po deseti hodinách jízdy autem může člověk stát na břehu moře v Poreči, Rovinji, či jižněji v Dalmácii. Je to země lehce dosažitelná, a přesto život tam plyne jinou rychlostí a jiným rytmem. Není divu – je to jiná kultura. Zájem českých turistů o Chorvatsko neochabuje přes obavy, že Češi s rostoucí životní úrovní budou dávat přednost Tunisku, Maroku a dalším exotickým destinacím. Historické vazby, které Češi měli na Chorvatsko už z doby Rakousko-Uherska, jakoby přetrvaly a byly uložené někde v povědomí národa. Že to není jenom můj pocit, mi potvrdil v rozhovoru i tajemník Chorvatské protestantské aliance Mladen Jovanovič.
Návštěva Chorvatska mi však připomněla, že bychom měli a mohli objevit Chorvatsko nejenom jako zemi, kam se dá cestovat na dovolenou, ale jako zemi, za kterou se můžeme modlit. Zvláště pokud už několik měsíců předem víš, že tvá rodinná dovolená bude na Jadranu. Misie znamená jít s evangeliem do jiného prostředí, než je to tvoje přirozené. Proč nespojit toto misijní uvažování s dovolenou? Modlit se za zemi, kam směřujeme, za lidi, s kterými přijdeme do kontaktu, za moudrost a odvahu být i tam svědectvím o Kristu. Samozřejmě, většina z nás nemá to obdarování a odvahu, jakou projevil pastor Jarek Bílý, který před dvěma lety trávil dovolenou s rodinou a přáteli v Chorvatsku. Protože pastor Jarek a jeho rodina i přátelé jsou hudebníci, začali hrát na ulici. Hráli křesťanské písně. „Mnozí z posluchačů, kteří se zastavili a poslouchali, byli právě čeští turisté,“ říká Jarek. Nejsem obdarovaný evangelista jako pastor Jarek, ale vím, že modlitba, vnímavost na potřeby a také pomoc mohou být součástí toho, co bereme s sebou kromě věcí na pláž.
Rozhovory s misionáři Jiřím a Kateřinou Dohnalovými a také s Jiřím Pitzmosem a jeho manželkou mi napověděly, kolik obětavé služby už bylo uděláno. Nepochybuji však, že zapojení českých věřících a českých sborů v zájmu a podpoře misijní práce v Chorvatsku může růst. (Den po návratu z Chorvatska jsem „náhodou“ potkal českou křesťanku, která se připravuje na misii v Chorvatsku.) Růst nejenom podporou služby Jiřího a Kateřiny, které Pán Bůh použil k založení společenství v Rovinji, či Jiřího Pitzmose, který vede chorvatskou kancelář ACET a dělá přednášky na mnoha místech Chorvatska. Naše modlitby by mohly být hlavně za čtyři a půl milionu obyvatel této země, z nichž jenom velmi malá část vyznává Krista jako svého Pána a Spasitele.
Lubomír Hlavačka
Autor je členem AC Havířov a pracuje jako organizační konzultant
