Andrej I. Priadka. Kéž vás provází láska našeho Pána Ježíše Krista! Toužíme vyjádřit vděčnost za vaši účast ve službě, kterou na Donbase společně děláme. Po celé ty roky nás podporujete finančně i modlitebně, a to je pro nás velkou pomocí v přinášení dobré zprávy obyvatelům našeho malého města ležícího na frontě, kteří již 8 let čelí hrůzám nekonečného válečného běsnění.
Tento rok jsme utrpěli obrovskou ztrátu, která je však pro nebesa velkým ziskem. Náš drahý pastor Ivan odešel na věčnost. Bez ohledu na to ale pokračujeme v Božím díle. Církev máme i nadále otevřenou sedm dní v týdnu, abychom mohli nepřetržitě sloužit potřebným. Lidé přicházejí na charitativní obědy, odnášejí si čistou pitnou vodu, mohou se vykoupat, oprat si své oblečení, získat oblečení, obuv a další nezbytnosti z humanitární pomoci. Získávají také požehnání a čerpají novou sílu ve společné modlitbě i v upřímných vztazích s věřícími.
Pomáháme rodinám s malými dětmi, kde je neustálá potřeba dodávky nových plen, léků a jídla pro děti. Nezapomínáme také na starší generaci. Zvlášť těžké situaci čelí senioři, kteří nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Navštěvujeme je, přinášíme pleny a jídlo i praktickou pomoc. Všechna tato sociální péče je obrovskou příležitostí navázat nové vztahy a budovat přátelství, která doširoka otevírají dveře ke kázání evangelia. I vy jste důležitou součástí této práce a můžete se tak radovat z toho, že přináší své ovoce.
Jeden příběh za všechny: Kateřina, jedna ze starších žen, již delší čas dochází na naše charitativní obědy. Dlouho to vypadalo, že je ráda za naši praktickou pomoc, ale poselství evangelia se jí příliš nedotýká. Tento týden za námi přišla s nádhernou prosbou, že se touží Pánu vyznat ze vší své viny a dojít smíření s Bohem, protože nežije život, který by se mu líbil. „Chtěla bych být královskou dcerou.“ Není to nádherné?
Konstantin Melnik – Šalamoun nelení. Co dodat k tomu, co už řekli naši přátelé z Krasnogorivky? Rádi bychom se s vámi podělili o to, co jsme na vlastní oči viděli při své cestě na východ Ukrajiny. Když jsme se dozvěděli o smrti pastora Ivana, toužili jsme s mou ženou Danutou navštívit jeho rodinu a podepřít v jejich zármutku nejen je, ale i celou církev Kovčeg (Archa). Naším hlavním hostitelem byl nový pastor Andrej Priadka, Ivanův syn, kterého církev vybrala na jeho místo.
Během služby na večerním setkání jsme pozorovali, jak jsou naši přátelé uprostřed modlitby a naslouchání Božímu slovu posilováni, utěšováni a podpíráni Boží láskou. Při prohlídce jejich centra jsme se podivovali nad tím, jak velké množství práce zvládli vykonat od naší předešlé návštěvy a kolik věcí se neuvěřitelně posunulo kupředu. Ivan Ivanovič jako král David připravil během svého života vše k vybudování díla a Andrej stejně jako Šalomoun nelení, staví a pokračuje v díle svého otce.
Nocovali jsme u sestry Věry. Tak jako za starých časů se u velkého stolu sešlo několik rodin a společně jsme trávili nádherný čas plný skvělých rozhovorů dlouho do noci. Procházeli jsme také ulicemi města a doléhala na nás hrůza války. Rozbombardované prázdné budovy. Celá sídliště opuštěná jejich původními obyvateli. Narušená dodávka plynu, nedostatek pitné vody. Neustálé výpadky elektřiny, které komplikují už tak těžký život. Všudypřítomné střepiny, které nacházíte nejen po celém městě, ale především v srdcích zdrcených lidí, a zanechávají v nich vzdor a neodpuštění. Jen několik dní před naším příjezdem byla nepřátelskou palbou opět zničena nemocnice, kterou místní církev pomáhala po minulém bombardování zrekonstruovat.
A tak jsme nesmírně vděční za církev Kovčeg, která pokračuje navzdory všem potížím ve službě lidem a přináší jim praktickou pomoc i dobrou zprávu o Ježíši. Mé manželky se osudy zdejších lidí silně dotkly. Při odjezdu poznamenala: „Měli bychom si mnohem více vážit toho, co máme, a za všechno Bohu ustavičně děkovat.“
Krasnogorivka může být Švýcarskem v Donbasu.
Úmrtí… Náš dlouholetý spolupracovník, pastor Ivan Ivanovič Priadka zemřel na srdeční selhání na jaře tohoto roku během služby, kterou byl naplněn celý jeho život. Tento prostý dělník, živící se nakládáním železničních vagónů, zcela změnil pohled místních lidí na letniční církev. Dříve se na ni obyvatelé Krasnogorivky dívali skrz prsty a nazývali ji sektou. V posledních letech však mezi veřejností sílil hlas, že by se měl pastor Ivan stát starostou, protože nikdo se o jejich město nestará s takovou láskou, péčí a nasazením jako on. Vždy se nad těmito návrhy jen usmíval. Byl člověkem praktické lásky, prosté víry a nezlomné naděje. Nikdy nezapomeneme, jak uprostřed rozbombardovaného města stojí obklopen hloučkem naštvaných lidí, naplněných až po okraj totální beznadějí, a se svým nezaměnitelným úsměvem je povzbuzuje: „Nevidím jediný důvod, proč by za pár let nemohla být Krasnogorivka Švýcarskem Donbasu. Je to naše město. Můžeme ho vybudovat. Může to být čisté, zelené, prosperující, krásné místo k životu. Jen když budeme chtít.“ Ta slova zněla jako z jiného světa, protože Ivan byl člověkem z jiného světa. Děkujeme Bohu za nádhernou příležitost setkat se a spolupracovat s tímto výjimečným mužem a v modlitbách nepřestáváme myslet na jeho nejbližší, kteří pokračují ve službě evangelia uprostřed regionu souženého i nadále válečnými útrapami.
Pokud byste rádi pomohli v Doněcké oblasti, použijte prosím č . ú. 1057340/2060, v. s. 5104.
