Co když jednoho dne neočekávaně zemřu? Jsem připravena? Pravděpodobně si tuto otázku již spousta lidí kladla, nicméně když se nebezpečí náhle z čista jasna objeví bez jakéhokoliv varování, tiše a bez zřejmých ukazatelů, odpovíme pravděpodobně jinak, než jsme původně měli na mysli.
Auto v příkopě. V sobotu 24. 7. jsme za příznivého počasí společně jeli do Arushy na promoce našeho studenta Meshacka, který studoval v našem centru více než 7 let. V autě nás bylo celkem 12 včetně desetiměsíční dívenky Naomi. Zhruba po hodině cesty jsme najeli na upravenou silnici a vše se zdálo být jako obvykle. Cesta byla prázdná. Na silnici však ležel kámen o velikosti cihly. Náš řidič se tedy snažil překážce vyhnout. Automobil však začal po cestě tancovat, najel na krajnici, ze které posléze vybočiloa třikrát se otočil přes střechu dokola a zastavil se na pravém boku. Vše se událo tak strašně rychle, že jsme se vzpamatovali, až když bylo po všem, všichni namačkaní na sobě. Nejprve se z auta oknem vyprostil Matthias, který seděl vedle řidiče a začal kontrolovat celou naší posádku. Po deseti minutách jsme stáli všichni venku. Všichni jsme byli potlučení, ale nikomu se nic vážného nestalo! Nikdo ani nekrvácel!
Když jsme se trochu vzpamatovali, byli jsme v šoku, jak moc je auto zničené. Rám auta byl pokřivený, čelní sklo i některá boční skla byla rozbitá, sedadla pokroucená. První, co mě však napadlo, kde je ta malá Naomi? Zjistila jsem však, že je zcela v pořádku a dokonce se usmívá! Hned jsem Bohu děkovala: „Ty jsi tak dobrý Otec!“ Naomi ležela pod prostředním sedadlem na zemi, a tudíž s ní auto neházelo ze strany na stranu. Pro nás to byl zřejmý zázrak. Bůh nás svou mocnou dlaní ochránil.
Jen pár minut poté, co jsme se dostali z auta ven, jel kolem autobus, který na místě zastavil. Lidé se nám snažili pomáhat a říkali: „To není možné, vy opravdu musíte mít Boha! Jak je možné, že se nikomu nic nestalo, nikdo nezemřel a dokonce všichni stojíte na svých nohou?“
Nepřestáváme proto Bohu děkovat za jeho milující laskavou náruč, že je neustále na blízku. Děkovali jsme mu, že nám opět daroval život, i za Jeho další vítězství nad temnotou. Uvědomujeme si, že to bylo součástí duchovního boje, protože i samotný Meshack, za kterým jsme jeli, měl ve stejný čas podobnou autonehodu. Jel v malém nákladním autě, kterým přepravovali na oslavu nějaké dřevo, když v tom na rovné cestě dostalo auto smyk a převrátilo se na bok. Díky Bohu se však nikomu nic nestalo!
Později Isaiah, jeden z posádky, začal číst příběh Jonáše a Bůh k nám promluvil v 10. verši. „Bůh tedy přikázal rybě, aby Jonáše vyvrhla na pevninu.“ A Isa dodal: „Mám pocit, jako by naše auto bylo jako ta ryba, a když Bůh promluvil, muselo nás auto vyvrhnout opět na pevnou půdu.“ A zajímavé na tom bylo, že když jsme se vrátili zpět do misijního centra v Loltepes, přišla za námi jedna starší žena a řekla nám: „Vy jste byli jako Jonáš, ďábel vás chtěl všechny zničit, ale Bůh promluvil, a tak vás musel pustit.“
Zpět tedy k mé otázce na začátku. My všichni, kteří jsme byli v autě, jsme si uvědomili, že ještě nejsme připraveni. Stále máme od Boha úkol, který jsme ještě nedokončili. Proto nám Bůh daroval dny navíc. Abychom mu usilovně sloužili, a jednou, když se s ním setkáme tváří v tvář, s jistotou a s radostí řekneme: „Pane, dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil.“ Díky Bohu za jeho nadpřirozený zázrak! Náš život je tak křehký a smrt může být tak blízko, ale díky Bohu, že ten, který byl i v tom nejhlubším podsvětí, přišel s klíčem vítězství. Díky Němu můžeme mít život včetně věčného života v nebi. Děkujeme za všechny vaše modlitby, které vytvářejí štít, posilují nás, obklopují nás i v té nejtěžší bitvě.
Podpořit školu pro 650 dětí v Masajské stepi můžete darem na účet 1057340/2060, v. s. 1203.
