„Přivezli jste požehnání? Všimli jste si? Naše země dlouho vyhlížela déšť, a když jste přijeli, začalo pršet. Začal padat jemný déšť, který zavlažuje vyprahlou zemi. Děkujeme!“ To byla slova, kterými nás Peter přivítal. Já jsem se na situaci dívala původně jinak, vždyť díky dešti je venku nevlídně, a tak je návštěva všech míst ztížena. Tato věta však mé přemýšlení změnila.
Lidé v Koreji jsou neskutečně pracovití. Člověk by jim rád pomohl, naslouchal jejich příběhům, ukázal naději…, to však momentálně možné není.
Když jsme vešli do třídy místní školy, měly děti zrovna hudební výchovu. Paní učitelka hrála na elektrické klávesy a děti velmi zvučně zpívaly a rukama doplňovaly význam zpívaných slov. Jejich píseň byla o vděčnosti a vyjadřovala slova díků. Jinými slovy – díky za chléb a mléko, které nám dáváte.
Když jsme později měli možnost tento chléb ochutnat, byl překvapivě lahodný. Chutnal jako náš kynutý máslový moučník posypaný drobenkou.
„Vážíme si vaší pomoci, vážíme si toho, že z tak daleké země a tolik hodin na cestách přijíždíte až sem, abyste nám pomohli. Moc vám děkujeme.“ To zas byla slova jednoho z hlídajících průvodců, kteří s námi byli téměř 24 hodin denně. A já jsem vděčná, že jsme se jako Nehemie mohli právě do tohoto projektu zapojit a alespoň takto podat pomocnou ruku. Jsem vděčná za vás všechny, kteří pravidelně či nepravidelně na tento projekt přispíváte. I vám tedy patří velké díky.
M.C.
