Mám to štěstí (nebo smůlu), že většina mých přátel jsou misijně uvažující lidé. Ne všichni by se popsali těmito slovy a možná by někteří z nich byli zaskočeni, kdybych je označil jako „misijně uvažující“. Prostě mají zájem o lidi kolem, jsou si vědomi, že Pán Bůh jim něco vzácného svěřil, a přemýšlejí, jak skrze to, co jim Pán Bůh svěřil, mohou být jiní osloveni poselstvím o Boží dobrotě. Někteří z nich to mají o to těžší, že to mají „v popisu práce“. Být duchovním, kazatelem, farářem, misionářem to nečiní v tomhle směru vůbec jednodušším. Být misijně uvažujícím a žijícím není přeci jenom o popisu práce, ale o prostém každodenním životě a určitém genetickém kódu, DNA, paradigmatu. Jakkoliv to nazveme, nezahrnuje to pouze dvě hodiny týdně (dokonce ani ne osm hodin denně v případě duchovního), ale 24 hodin denně – sedm dní v týdnu.Teolog Herbert Kane (autor knihy History of the Christian World Mission), který se intenzivně zabýval historií misie v dějinách církve, poznamenal, že „Bůh je misijním Bohem, Bible je misijní kniha. Evangelium je misijní poselství. Církev je misijní instituce.“
Stojí za to se na tento radikální Kaneův citát podívat podrobněji a malinko si „posvítit“ na vyjmenované subjekty: Bůh, Bible, evangelium, církev. Úvodní slova připomínající skutečnost, že Bůh je misijním Bohem, snad nevzbudí žádné pozdvižení. Bůh definoval slovo „poslat“ v tom nejpravdivějším významu, když z lásky
k člověku poslal svého Syna Pána Ježíše Krista na svět. V celém Písmu Svatém (a tím jsme u druhého subjektu zmíněného H. Kanem) můžeme sledovat výraznou linii Božího zájmu o lidstvo jako celek i jednotlivce. Zmínka o „všech národech“ z Matoušova evangelia není rozhodně první a jedinou biblickou zmínkou o Božím zájmu a záměru požehnat dobrou zprávou všechny národy. Zdá se, že ani tvrzení, že evangelium je misijní poselství, by nemuselo činit problém komukoliv, kdo poznal Boží dobrotu skrze osobní přijetí Kristovy oběti jako dostatečného spásného činu. Mnohokrát jsem pozoroval, jak člověk nově uvěřivší, přemožen poznáním Božího odpuštění, „jde na misii“ – mluví o evangeliu s přáteli, rodinou, spolužáky, sousedy.
Až do momentu, než je nějakým způsobem konfrontován s názorem, že „misie je program či projekt“. A tím jsem se dostal k čtvrtému subjektu z Kaneova citátu – k církvi. Církev je misijní instituce, říká Kane. Při čtení novozákonní knihy Skutků apoštolských nelze tuto skutečnost přehlédnout – misijní dynamiku první církve působenou Božím Duchem (známý evangelikální teolog John Stott to komentuje slovy: „Duch Svatý je Duchem misie!“).„Jděte – které části tohoto slova nerozumíš“ četl jsem onehdy nápis na tričku jednoho mladíka ve sboru. Jaksi se nám ale stalo, že jsme poslání jít nahradili programem a projekty. Nevím proč a těžko říct kdy, ale postupně jsme záměr žít a nést slovem i skutkem evangelium lidem, kteří o Boží dobrotě nevědí, nahradili aktivitami, mezi které jsme včlenili i misii. Slovo misie nemluví ani tak moc o aktivitách církve, jako o vlastnosti Božího charakteru, řekl kdosi. Není divu, že prožívání Boží blízkosti se projevuje touhou jít o evangeliu
říct i jiným. Ne nadarmo se říká o Moravské církvi, že vylití Ducha, které jako společenství zažili
v 18. století, vypůsobilo dva zásadní nepřehlédnutelné znaky – vznik stovek nových písní na oslavu Beránka a misijní nasazení, které v té době nemělo obdoby.Tím zásadním rozdílem mezi projektem a posláním v případě
instituce je skutečnost, že projekt je jednou z aktivit, kdežto poslání je důvodem existence instituce.
Teolog Kane svůj citát, které jsem výše zmínil, končí slovy: „Pokud církev odmítla být misijní – popírá
tím svou víru a podkopává důvěru v sebe.“ Zdá se, že ze čtyř vyjmenovaných subjektů: Pán Bůh, Bible, evangelium, církev – ten poslední potřebuje najít odvahu pokládat si znovu otázku: Jaké je naše poslání?
Ing. Lubomír Hlavačka
kazatel CB Frýdlant nad Ostravicí /
v letech 2003 – 2007 ředitel NfN
