Každý rok je jiný a také každý misijní výjezd je jiný. S touto myšlenkou jsme pracovali již od chvíle, kdy jsme dostali cíl a zadání letošního pracovního výjezdu. První změna oproti předchozím letům byla v tom, že jsme odjížděli již v polovině června. Ne každý se mohl v tomto termínu uvolnit, a tak jsme odjeli v novém složení – Karel Fridrich (AC Hustopeče), Jan Gavlík (AC Hustopeče), Marian Lokaj (AC Hodonín) a Josef Brablík (AC Olomouc). Cílem byla Tanzanie, kde jsme dostali za úkol vybudovat dvě bytové jednotky pro pracovníky dětského domova ve městě Morogoro. To se nachází asi 200 km východně od Dar es Salaamu, kde jsme ve tři hodiny ráno přistáli. Tanzanské úřady zpřísnily boj proti nelegálním pracovníkům, a tak jsme museli vysvětlovat, proč máme v zavazadlech šrouby a vrtačky. Díky Bohu jim stačilo naše vysvětlení a pustili nás dál. Venku na nás již čekal bratr Werner Drotleff, který nás odvezl do misijního centra. Na druhý den jsme se vydali do Morogoro.
Dětský domov v Morogoro není velký. Má „jen“ kolem třiceti dětí, a tak je na místní poměry takovou větší rodinou. Děti se starají o zahrádku a také o zvířata, která chovají – kozy, ovce, slepice a prasata. Větší děti mají každé svou odpovědnost za nějakou tu práci, která je v dětském domově potřebná. Aby všechno klapalo, pracují zde místní vychovatelky a také několik dobrovolníků z Evropy, kteří sem přijíždějí buď na několik měsíců nebo na rok či dva. Nad tím vším bdí vedoucí Christina Drotleffová, dcera bratra Wernera.
Náš tým byl přijat s velkou láskou a radostí. Od prvního okamžiku jsme se seznamovali s osazenstvem dětského domova, které se staralo, aby nám nic nechybělo. Obrovskou výhodou bylo pro nás i to, že jsme byli ubytovaní v přízemí domu a v patře jsme měli budovat ony bytové jednotky. Dům se sice nacházel za plotem mimo areál domova, ale vzhledem k tomu, že byl nejen domem pro hosty, ale nacházela se zde i kuchyně s ledničkou, bylo v něm stále živo. I přesto, že byl postaven před mnoha lety, první patro nebylo nikdy dokončeno. Stalo se z něj skladiště a místo pro sušení prádla. Nám tedy stačilo jen vystoupat po schodech nahoru a už jsme byli na staveništi. Po rozhovorech s bratrem Wernerem jsme se rozhodli vybudovat dva pokoje se samostatnými koupelnami a WC. Zbývající prostory jsme proměnili ve společnou kuchyni a obývací pokoj. Mezi velká dobrodružství pro nás Evropany patří v Africe nakupování a shánění materiálu. Nejen, že zde není to, na co jsme zvyklí, ale také nikdy nevíme, kde co seženeme. A tak se nám podařilo sehnat jističe na elektřinu a kabely v bytovém textilu.
Na budování jsme měli celkem deset pracovních dnů. Během nich se nám skutečně podařilo udělat asi 100m2 stropu, něco vybourat, něco postavit, všechno potřebné omítnout a nakonec to vymalovat. Mimo plán jsme ještě natahali úplně novou elektřinu a opravili rozvody vody, aby bylo vše bezpečné a plně funkční. Velkou radost jsme udělali novou kuchyňskou linkou, kterou se podařilo obložit obkladačkami a dokonce k ní napojit tekoucí vodu. S kanalizací jsme si moc starostí dělat nemuseli. V Africe to často funguje tak, že prostrčíte patřičnou trubku stěnou a vedete ji k nejbližšímu banánovníku. A to jsme udělali i my. Tím jsme pravděpodobně zvýšili výnos banánů v dané oblasti.
Letošní výjezd byl pro mne osobně jiný v tom, že jsem mohl vidět dokončený výsledek našeho úsilí. V minulých letech jsme museli odjet od ještě rozdělané práce. Také jsme mohli být spolu s dětmi a jejich vychovateli a poznávat život sirotků v Tanzanii. Navštívili jsme jejich prázdninový tábor a koupali se spolu s nimi v řece. Ti starší nám pomáhali s malováním a drobnými pracemi. Mám radost, že jsme mohli alespoň částečně pomoci těm, kdo se o ně starají a tráví s nimi téměř veškerý svůj čas. Dobré zázemí pro pracovníky je nezbytnou součástí kvalitní práce. Riziko vyhoření je totiž v této službě velmi velké.
Karel Fridrich
