Dá se říct, že Pán prstenů je kultovní kniha a film. Vzpomínáte si na scénku návratu čtyř Hobitů do Kraje po tom všem, co ve Středozemi zažili? (Můžete ji nalézt na YouTube – zde) Frodo, Sam, Merry a Pippin sedí mlčky v Hobitíně u piva, okolo to vře, lidi se baví, a oni se jen mlčky dívají jeden na druhého. Tito čtyři kamarádi vědí, že se o tom, co prožili v té velké Středozemi, nemůžou jaksepatří sdílet. Mají přece tak těžce přenositelnou zkušenost!
Podobně se často cítí misionáři, křesťané sloužící v jiné kultuře, kteří se vracejí domů do své země. Ve své potřebě vyjádřit, co všechno prožili, se dříve nebo později setkávají s nepochopením nebo s nezájmem. Každý misionář potřebuje lidi, kteří mu budou opravdově naslouchat, někoho, kdo s ním projde, čím prošel.
Návrat do země původu (v misiologické terminologii „re-entry“) s sebou nese různá úskalí. Misionář se učí reagovat na otázky typu „Jaká byla Afrika?“, kdy se očekává odpověď ve dvou třech větách. Dále, v případě prostoru pro prezentaci služby je pro misionáře výzvou, jak sdělit svůj příběh např. pěti let v pěti minutách. Podstatnou výzvou navrátivšího se misionáře je to, že se situace v rodině a v kruhu přátel změnila. Někteří již nejsou k dispozici, s jinými si není tak blízký. Změnila se i ekonomická situace, v českém případě k lepšímu, ale důsledky pro misionáře jsou zpravidla složitější, většina položek je v Česku dražší. Vrátit se do situace, kdy misionáři „ujel vlak“ v oblasti vztahů, v oblasti materiální a ohledně kariéry, a do toho, kam se za tu dobu posunul vývoj v jeho domácí církvi a
v jiných oblastech, prostě není jednoduché.
V N.f.Nehemia poslední dobou každoročně vysíláme nové misionáře. Někteří se postupně – ať už nastálo nebo dočasně kvůli koronaviru – vracejí. Jsou zřejmě trochu jiní, než odjížděli, pobyt v jiné kultuře a velké potřeby služby, to vše je změnilo. Nezažili to, co my tady, co jsme neopustili domácí prostředí. Zažili něco jiného a potřebují naslouchat. Pojďme jim společně ukázat otevřenou náruč.
David Symon,
člen Správní rady
