Přípravy k odletu. Když jsem někdy v březnu dostal nabídku jet stavět do Jižního Súdánu, vnímal jsem, že to nebude asi lehký výjezd. Již samotná destinace odrazovala některé potenciální zájemce o tuto cestu. Nakonec jsme byli čtyři – já (AC Hustopeče), Marian Lokaj (AC Hodonín), Josef Brablík (AC Olomouc) a Martin Štěrba (AC Kopřivnice). Dalším oříškem byly letenky – do Džuby, hlavního města Jižního Súdánu, toho totiž moc nelétá, a když, tak je to dost drahé. O tom, že jedeme do komplikované země, mě opět ujistili v pojišťovně, kde dle tabulek vyšlo pojistné velmi draho.
Pozemek obsadila armáda! Když jsme se začali balit, přišla z Jižního Súdánu nečekaná zpráva, že pozemek, kde máme stavět, obsadila armáda a některé bratry zatkla. Začali jsme se modlit a Bůh udělal zázrak. Tři dny před naším příletem armáda opustila pozemek a mohlo se začít pracovat na základech. Místní pracovníci udělali obrovský kus práce, když pro nás vykopali a připravili základy. Důvod, proč tam armáda přišla a dva týdny blokovala tento pozemek, jsme do dnešního dne nezjistili. Ale jsme rádi, že jsme po příjezdu mohli základy doplnit o výztuže a zabetonovat.
Velké zdění. Dá se mluvit o zázraku, když jsme v sobotu večer odjížděli ze stavby a viděli základy připravené na pondělní zdění. No a pak jsme zbytek času jen zdili a zdili. Bylo toho celkem 140 metrů obvodu. Přes těžkosti s materiálem jsme stihli vyzdít osm řad a připravit bránu k zabetonování.
Shromáždění. Kromě zdění jsme každou neděli navštívili nějaký sbor. První neděli to byl sbor „za řekou“ (tím je myšlena řeka Nil), kde jsem měl příležitost kázat. Po bohoslužbě jedna sestra přinesla desátek z prvotiny úrody – pytel burských oříšků. I my jsme byli požehnáni a odnesli si část domů. Druhou neděli to pak byly sbory dva – anglikánský a letniční. I tam jsem kázal. V anglikánské církvi se mi dostalo výsady modlit se a žehnat nově narozenému miminku, kterého rodiče přinesli poprvé do sboru. A po bohoslužbě u nápoje zvaného „kerkede“ jsme se seznámili s jeho vedením. Překvapilo nás, jaké celebrity v něm mají. Do arabštiny mě z angličtiny překládal sám šéf tlumočníků parlamentu Jižního Súdánu. Ve staršovstvu byli také právníci či velcí podnikatelé.
To, že to nakonec dobře dopadlo a my se po třech týdnech vrátili v pořádku domů, je výsledek mnohých modliteb, jak tady v Čechách, tak i bratrů a sester
v Jižním Súdánu. Tato země je velmi nestabilní a je v ní mnoho násilí. Pro mnohé je to místo bez naděje.
My jsme byli opečovávaní a chránění před tím, co se v této zemi děje. Všichni se snažili o to, abychom měli klidný pobyt. A vím, že je to stálo mnoho úsilí a nervů. Nicméně z rozhovorů s místními lidmi vím, že pro ně to není snadné. Každodenní nejistota, drahé potraviny
a v podstatě žádná infrastruktura. Dopravovat se mimo město je možné jen letecky. Jet autem je velmi nebezpečné a je téměř jisté, že vás někdo přepadne a zabije.
Jaká je naše role? Mnohokrát jsem při zdění přemýšlel, jaká je naše role a jak my můžeme pomoci těmto lidem? Vždyť tři týdny zdění není v podstatě nic. Uvažoval jsem, že to chce tak tři měsíce či tři roky. Ale když jsme odjížděli, všichni nás ujišťovali, že jsme byli pro ně obrovským povzbuzením. Někteří nás ani nechtěli pustit. Prý jsme je motivovali a dali jim novou naději. Připomnělo mi to dobu komunismu, kdy i my jsme byli vděční, když někdo ze zahraničí přijel a povzbudil nás. Jsem Bohu vděčný, že si nás použil, abychom mohli přinést alespoň malé povzbuzení těm, kdo to potřebovali.
