Povolání k misii prožil Bryan ještě před svým obrácením. Pokud je všechno, co říká Bible, pravda, měli by o ní vědět všichni lidé na světě.
Misionář z Irska, který se v roce 1977 vydalna svou první misijní cestu a několik let pašoval Bible do komunistických zemí světa, pomáhal v misijní organizaci OM, založil YWAM v Dominikánské republice a 11 let žil se svou rodinou na Kanárských ostrovech uprostřed nezasaženého národa Saharawi jako misionář. S manželkou Amarilis mají tři dcery. Stále cestují po celém světě, kde vyučují, jak se jednoduchým způsobem, pomocí biblických příběhů, sdílet s evangeliem. (Simply the story)
Jak jste prožil povolání k misii?
Bude to možná znít zvláštně, ale Pán Bůh mě povolal na misii ještě dřív, než jsem v Něj uvěřil. Můj kamarád, když mi bylo 16 let, chodil se svou přítelkyní do sboru a žili život skutečně podle Bible. S tím jsem se doposud nesetkal. Když mi pak vyprávěli o Bohu a co Kristus udělal, vložili mi pořádného brouka do hlavy. Celé dva týdny jsem přemýšlel nad tím, že pokud je to všechno pravda, měl bych o tom říct všem lidem na světě. Rozhodoval jsem se, jestli Krista následovat a zda mám touto cestou jít. Od té doby již uplynulo čtyřicet let a touha sdílet s lidmi tuto pravdu nikdy nevymizela.
Můžete se s námi podělit o pár nejsilnějších zážitků z misie?
Anděl v kuchyni. Je jich mnoho, ale řeknu vám alespoň dva. Bylo to krátce poté, co jsme se přestěhovali na Kanárské ostrovy. Vůbec nikoho jsme tam neznali a finančně jsme na tom nebyli zrovna dobře. Naše podpora jako misionářů nebyla moc velká. Měli jsme malou Alexandru, neměla ještě ani rok a manželka byla v pátém měsíci dalšího těhotenství. Tehdy mi manželka řekla: „Za chvíli se Alexandra probudí a já jí nemám co dát k jídlu.“ Nezbývalo nic jiného než se modlit. A byla to opravdu modlitba víry s postojem – Bože, ty jsi nás sem povolal, ale teď nevíme, co máme dělat.“ A pak snad jen o pár minut později zazvonil někdo u domovních dveří. Byla to malá holčička, celá v bílém a držela v ruce bílou tašku. Vletěla do naší kuchyně, jako by u nás byla už po několikáté, položila tašku na stůl a během chvilky byla pryč. Jen se letmo rozloučila a neodpověděla na mou otázku, kdo vlastně je. Když jsme se podívali do tašky, manželka začala plakat. V tašce bylo kojenecké jídlo pro Alexandru, které nám postačilo na 2,5 měsíců.
Dokonalý nákup. Jen o pár týdnů později jsme byli v podobné situaci. Zůstaly nám 4 dolary, potřebovali jsme však nějaké jídlo. Zase jsme se začali modlit. Pak mě nenapadlo nic chytřejšího než manželce říct, aby napsala seznam věcí, které potřebujeme. Dívala se na mě s podivem, že přece máme jen 4 dolary, pak však seznam napsala. A jen pár minut poté, co seznam dopsala, zazvonil opět někdo u domovních dveří. Ve sluchátku se ozvalo: „Jsem poslíček ze supermarketu, nesu vám nějaké zboží.“ Okamžitě jsem tedy zareagoval: „To jste se spletli, my jsme si nic neobjednávali.“ Nicméně zvonek opět zazvonil a pán se nenechal odbýt a řekl přesné číslo našeho bytu. V dálce jsem zaslechl ženský hlas: „Bryane, pusť ho dovnitř!“ Byl jsem úplně vedle. Jak to, že někdo zná mé jméno? Když přišli dovnitř, přinesli dvě velké bedny a jednu tašku. Snažil jsem se jich zeptat, co se děje, ale oni se opět jen letmo rozloučili, že spěchají do práce. Když jsme se podívali do krabic, zjistili jsme, že jsou tam všechny věci ze seznamu a ještě i věci navíc. Byli jsme přemoženi Boží dobrotou. Nejkrásnější na tom všem však bylo, že veškeré zboží mělo přesně takovou značku potravin, kterou máme nejraději. Do posledního výrobku. Později jsme tuto ženu potkali ve sboru. Tehdy nám řekla, že nás zahlédla jako rodinu a Bůh k ní jasně promluvil. „Příští měsíc jim pomůžeš a zaplatíš jim nákup.“ A tak šla do obchodu a koupila, co ji napadlo. Vůbec o nás nic nevěděla! To bylo pro nás obrovským ujištěním, že jsme na správném místě. A takto se o nás Pán Bůh stará stále.
Co si myslíte, že lidem brání, aby vyšli na misii?
Je to vždy různé. Já osobně jsem se setkal například s pohodlností, že se lidem jen tak nechce vycestovat do míst, které pro ně nejsou atraktivní. Pak jsem se také setkal s lidmi, kteří měli jasné povolání k misii, vybrali si však špatného životního partnera a ti je zcela od tohoto povolání odvedli. Některé zase drží strach. A jindy lidem brání peníze. Jeden člověk pozitivně reagoval na výzvu na naší misijní konferenci a byl odhodlaný vyjet na misii. A jen týden po této události za ním v práci přišel šéf, že má úžasný plán pro jeho život. Chtěl by ho povýšit a zvýšit mu plat. A tito lidé najednou neví, co mají dělat a je to pro ně velmi těžké.
Našel jste nějaký klíč, jak říci lidem evangelium?
Příběhy se dotýkají lidí. Protože jsme se často scházeli s lidmi jiných národností a kultur, zjistil jsem, že velice rádi debatují. A přišel jsem na to, že nemá smysl přesvědčovat se, kdo má pravdu a kdo ne. Tak vznikají pouze spory a ztrácíme společné vztahy. Zcela náhodou jsem však přišel na způsob, ve kterém jsme se všichni cítili dobře, a to bylo vyprávění biblických příběhů. Někteří lidé nejsou zvyklí číst a mnozí to ani neumí, když jsme však začali vyprávět příběhy, všechny to bavilo a my jsme při biblických příbězích zakoušeli neuvěřitelné Boží jednání. Tehdy jsem si uvědomil, že i Ježíš nejčastěji hovořil k lidem prostřednictvím podobenství. Dokonce jim i prostřednictvím příběhů kladl otázky a odpovídal na otázky. A hlavně je to naprosto přirozený způsob komunikace a já jsem se v tom našel.
Hadi na poušti. Řeknu vám alespoň dva příběhy. V Kostarice jsme měli uprostřed buše vyučování pro místní obyvatele. Zrovna jsme studovali příběh o Mojžíšovi, který vyvýšil bronzového hada na poušti jako záchranu pro ty, které uštkl had. A v tom jednomu studentovi zazvonil telefon. Právě jeho přítele uštkl velice jedovatý had a cestu do nemocnice už asi nepřežije a lidé začali ječet, panikařit a plakat. To byla příležitost. Zasáhl jsem a vybídl jsem je k modlitbě, vždyť o tom jsme právě hovořili! Po chvíli opět zazvonil telefon, ve kterém hlásili, že člověk je stále na živu, ale v nemocnici nemají sérum a musí do jiné nemocnice. Modlili jsme se proto ještě jednou. Navečer se tento člověk objevil ve vesnici zcela zdráv.
Pád z okna. Druhý příběh se stal v Peru, kdy jsme také vyučovali vesničany prostřednictvím příběhů. Bylo to někde v džungli v malém domečku stojícím na vysokých kůlech. Někteří se do vesnice plavili na kánoi celých pět dní! Tehdy jsme při vyučování slyšeli, jak někdo vypadl z okna. Byl to jeden mladík, který si při pádu poranil záda a ještě měl úplně překroucený kotník. Plakal bolestí, nemohl ani vstát, ani chodit, ani ležet. Začal jsem se modlit s vědomím, že lidská pomoc je v nedohlednu. Okamžitě mi vyvstal na mysl příběh o tom, jak chlapec vypadl z okna při Pavlově kázání. Snažil jsem se jim poukázat prostřednictvím příběhu na Boží srdce, vyzdvihl několik věcí a nakonec všechny vybídl k modlitbě. Po modlitbě jsem cítil, že mám všechny vyzvat, aby se šli najíst a poté se vrátili zpět ke studiu, stejně jako se ap. Pavel vrátil zpět do horní místnosti, aby lámal chléb, jedl a rozmlouval s lidmi. Když jsme se opět sešli, mladík za námi vylezl nahoru, chválil Boha a byl zcela zdráv
