Než začnu psát o našem letním misijním výjezdu, chtěl bych se podívat na nějaké informace o Moldavsku z Wikipedie: Moldavsko je východoevropský vnitrozemský stát ležící mezi Ukrajinou a Rumunskem. Žijí zde necelé 4 milióny obyvatel. Jeho hlavním městem je Kišiněv (Chișinău). Úřední jazyk se dříve nazýval moldavština, od prosince 2013 je rumunština. Moldavsko bývá někdy nazýváno jako Moldávie, avšak zaujímá pouze část historické země Moldávie. Moldavsko vzniklo 27. srpna 1991 odtržením od Sovětského svazu. Podle indexu lidského rozvoje, tzv. HDI, je Moldavsko na 113. místě na světě (Ukrajina je na 78. místě, Rumunsko na 56., Albánie na 70., Bosna na 81. a ČR na 28. místě).
V den našeho odjezdu do Moldavska jsme všichni měli sraz dvě hodiny před odjezdem, abychom s pastorem a mnohými členy oldřichovického sboru měli modlitební setkání, kdy jsme se přimlouvali za celý misijní výjezd. Po desáté večer jsme nasedli do devítimístného tranzitu a vyjeli vstříc pro mě neznámému. Na Ukrajině jsem byl snad 100x, v Rumunsku jednou, ale Moldavsko bylo pro mě zemí neznámou a nevěděl jsem, co mě tam bude čekat. Vlastně to byl můj první misijní výjezd, který jsem neorganizoval a nebyl ani vedoucím. I když vlastně částečně byl, byl jsem otcem osmi mládežníkům. Celý tým vedli Marek a Romča Motykovi (Marek je synem pastora Pavla).
Na cestě do Kišiněva jsme strávili 24 hodin. Do hostelu Tapok (čili Bačkora) jsme dorazili před půlnocí a v jednu ráno jsme šli spát. Před šestou budíček, abychom se stihli nasnídat a v 8 začalo první nedělní shromáždění pro rusky hovořící křesťany. V 10 jsme sloužili na rumunské bohoslužbě, díky Bohu i zde mé kázání v ruštině chápali a rozuměli mi, protože asi 90% místních lidí umí rusky. Po bagetovém obědě jsme spěchali na shromáždění do vesnice Ryškové. Zde bylo shromáždění tak trochu netradiční, dospělých nebylo snad ani deset, ale dětí spousta. Po pár písních byl dětský program (loutkové divadlo), kde byl zapojen i místní pastor, pak pro děti měl připraven program náš tým a já sloužil dospělým. K večeru jsme se vrátili zpět do hostelu.
Od pondělí do pátku každé ráno jsme od devíti hodin sloužili dvaceti starším lidem, měli jsme připravené chvály a svědectví, které jsem překládal a pak jsem se sdílel slovem. Zatím mí mladší spolubojovníci připravovali v kuchyňce oběd, který pro naše starší sourozence následoval po ranní bohoslužbě. Pro některé to bylo jediné jídlo toho dne.
Většinou po velmi rychlém obědě jsme vyjížděli sloužit dětem do městečka Orhej a do Ryškové. V Orhej jsem se seznámil se 13 letou dívenkou Simonou, která pochází ze syrského Damašku. Otec Syřan a matka Moldavanka. Po nějakém rozchodu matka vzala Simi a její sestru Olgu do Moldavska. Matka bydlí na statku asi hodinu cesty od Orhej a Simi se svou sestrou bydlí s ještě jednou sestrou z církve v Orhej, kde také navštěvuje školu a za maminkou jezdí jednou za měsíc.
V Orhej jsme dělali na místním hřišti dvouhodinový program pro děti ze sídliště. Přišlo snad 30 dětí a možná i více. Byl jsem zapojen do her, hlavně jako překladatel a tzv. „předskokan“, abych dětem hru vysvětlil. Pak následovalo hlavně dětmi velmi oblíbené malování na tváře.
Tyto děti jsme na druhý den pozvali do místního sboru, kde jsme pro ně připravili rukodělné práce. Velmi jsme si užili tento čas s dětmi.
Jedno odpoledne jsme jeli sloužit do vesničky Ryškové, kde nejprve jsme kosili a pleli zahradu, pak jsme upravovali budoucí besídkovou místnost. Já s Markem jsme lepili stropní lišty, holky malovaly na stěny postavičky.
Po této práci jsme šli pozvat místní děti na dětský program spolu s večeří (opékané brambory se slaninou). Další dvě hodiny jsme strávili s místními dětmi, nádherný čas. Dokonce jsem v jedné scénce hrál pastýře ovcí, kterému se jedna ovečka zatoulala. Pastýřem jsem byl vybrán hlavně proto, že jako jediný jsem uměl rusky a ovečky používaly jen svou přirozenou řeč.
Jeden malý příběh: na program přišlo 8 malých dětí – sourozenců, které byly trochu (a možná i více) vyhládlé, a které už více jak týden žily samy. Tatínek pracoval v zahraničí a těhotná maminka ležela s devátým dítětem v nemocnici. Podle zpráv táta sem tam za nimi do domu přišel, aby jim něco přinesl.
Druhá dívenka, asi 13 letá, žila se svým bratrem již dva roky sama, oba rodiče pracovali v zahraničí. Přemýšlel jsem, jak asi vypadá rodičovská výchova, anebo jaký obraz správného rodiče zanechali v mysli a srdcích svých dětí?
Z Orhei a Ryškové jsme navečer spěchali na jedno sídliště do Kišiněva, kde jsme měli spolu s místní mládeží připravený program pro děti. Na programu bylo více jak 50 dětí, od malých až po větší. Místní měli na starosti duchovní program a my ten sportovní. Až se děti unavily, nastoupily naše zručné sestry, které dětem nakreslily na tváře a ruce vše, co si přály. Poslední den za námi chodili i rodiče, že se jim ten program velmi líbil a že je mrzí, že musíme odjet, protože není nikdo, kdo by pro jejich děti něco dělal.
V sobotu před odjezdem domů jsme navštívili místní sbor na jejich sborovém pikniku, kde jsme se s nimi a hlavně se stařečky rozloučili, a slíbil jsem jim, že jestli Pán Bůh dovolí, tak příští rok přijedeme znovu.
Zpět domů nám cesta utekla o něco rychleji a přijeli jsme akorát na začátek bohoslužby oldřichovického sboru. Sbor nás velmi srdečně a mile přivítal.
Co na závěr? Byl to pro mě velmi těžký výjezd, i když jsem ho neorganizoval, ale měl jsem na starosti 8 mladých lidí, kteří byli nádherní. Každý den jsme vstávali po šesté hodině a chodili spát po půlnoci. Měli jsme ranní i večerní ztišení, kterých se všichni účastnili a každý den posloužili, říkali jsme svá svědectví a sdíleli Boží lásku s potřebnými.
Takže výjezd byl velmi těžký, ale nádherný, jiný než ostatní. Bůh mi dal nové přátele a novou rodinu v Moldávii, za kterou se každý den modlím, jsem Mu vděčný, že mi otevřel dveře a já mohl tuto situaci využít.
Chtěl bych vám poděkovat za vaše modlitby a podporu tohoto misijního výjezdu.
Bůh vám žehnej,
Vašek Bednář
