Letěl jsem z Bruselu do tehdejšího jugoslávského Bělehradu (dnešní Srbsko) bez nějakých pochybností. Po přistání jsem se měl na letišti setkat s pastorem velkého sboru v Subotici. Nebyl tedy důvod se ničeho obávat.
Společné setkání v nedohlednu. Když letadlo přistálo, prošel jsem obvyklou pasovou kontrolou a šel k východu, kde jsme se měli společně potkat. Pastor tam však nebyl. Zpočátku mě to nijak nezaskočilo, předpokládal jsem, že se asi zpozdil někde na cestě. Po půlhodině čekání jsem ale přeci jen začal přemýšlet, kde by mohl být.
Vůbec jsem však netušil, že pastor už na letišti byl a na informacích mu řekli, že jsem nedorazil. Vydal se tedy zpět 190 km do Subotice dumajíc nad tím, kde by jeho hostující kazatel a řečník konference mohl být.
Sám v cizí zemi. Zatímco se pastor vracel zpět domů beze mne, já jsem na něj s narůstajícími obavami čekal na letišti. Přátelé na mě naléhali, abych se na tuto cestu nevydával, ale já jsem vnímal, že mě sem Bůh volá. Teď jsem byl v neznámé zemi, neschopen mluvit místním jazykem a na druhý den ráno v 8:30 jsem potřeboval být v Subotici.
Co teď? Rozhodl jsem se, že bych se mohl alespoň pokusit nastoupit do autobusu, který by mě dovezl do města někde na zastávku. U terminálu jsem však byl ohromen a zděšen neskutečným davem lidí a spoustou přijíždějících a odjíždějících autobusů. Co teď? Přemýšlel jsem.
A pak se to stalo! Když jsem se vracel zpět od autobusových stanovišť, mou pozornost upoutal jeden muž. Jeho vystupování nebylo nijak odlišné od ostatních lidí. Jen se na mě díval a usmíval se.
Jízdenka na autobus. Muž posunky naznačil, abych jej následoval. Nic lepšího jsem v plánu neměl, proto jsem souhlasně přikývl a dával pozor, abych jej neztratil z očí. Vedl mě skrz dav do budovy s terminály k pokladnám s jízdenkami. Nakonec se muž zastavil u konkrétního okna a mluvil s prodejcem, který mu dal jízdenku. Podal mi ji a znova naznačil, abych jej následoval.
Skrz prosklené dveře jsem viděl přijíždějící a odjíždějící autobusy. Opět mi naznačil, abych čekal u konkrétního prázdného stanoviště. Od této chvíle jsem věděl, že mě autobus doveze do Subotice. Nabízel jsem tomuto muži peníze, on je však odmítl a odešel.
Čekal jsem tedy na zastávce, ale po dvaceti minutách jsem začínal být značně nejistý. Pak jsem však opět skrze dav zahlédl tvář usmívajícího se muže, který mi posunky naznačoval, ať ještě počkám a zase zmizel.
V tu chvíli autobus dorazil na stanoviště. Nastoupil jsem, ukázal jízdenku a našel si místo.
Tu noc jsem přespal spokojeně v hotelu nedaleko zastávky v Subotici a k mému překvapení hned brzy zrána do hotelu dorazil pastor, který přijel zjistit, zda jsem čirou náhodou přece jen nedorazil.
Byl jsem bezradný, Bůh mi však přispěchal na pomoc a zajistil řešení. Dokonce mi v Jugoslávii poslal do cesty anděla, který mi pomohl právě ve chvíli, kdy jsem to potřeboval.
Příběh Melvina a Eleanor Jorgenson, kteří pracovali na misijním poli 50 let. (Překlad z misijní organizace AGWM)
