Byla sobota ráno, říjen 2003. Ten den jsme s mojí ženou Lorettou měli spoustu plánů. Po shromáždění v místním sboru v Haifě v Izraeli jsme se chtěli před dalším programem naobědvat v místní restauraci. Někteří naši milí kolegové se chystali na návrat zpět do Spojených států, a tak jsme se těšili, že je ještě před odjezdem naposledy navštívíme.
Oblíbená restaurace. Restaurace Maxim, kde jsme měli v plánu se najíst, je neobvyklým a zvláštním místem. Haifa totiž zůstala i přes léta konfliktů v jiných městech v podstatě výjimečným vzorem soužití mezi Židy a Araby. Spoluvlastníkem restaurace je arabsko-židovská rodina, jejímž záměrem bylo umožnit setkání lidem ze všech etnických i náboženských komunit ve městě.
Náhlá změna restaurace. Už jsme byli s Lorettou na cestě do Maximu, z ničeho nic jsme se však na poslední chvíli rozhodli, že se najíme jinde,
v kavárně Bank Café. Věděli jsme, že tam prodávají velmi dobrý jablečný zákusek, který jsme chtěli přinést našim přátelům. Někdo se za nás v tu chvíli musel modlit, protože naše zdánlivě náhodné rozhodnutí najíst se v Bank Café nám pravděpodobně zachránilo život.
Nečekaný zvrat. Když jsme obědvali, všimli jsme si, že se kolem nás docela jistě děje něco neobvyklého. V dálce jsme slyšeli houkání sanitek a lidé kolem zneklidněli. Nevěděli jsme přesně, co se stalo, ale vše naznačovalo, že jde zřejmě o nějaký útok ve městě.
Vyšli jsme z kavárny a autem jsme směřovali k dálnici, která nás měla vyvést ven z města. Za okamžik jsme však spatřili něco hrozného. Výbuch bomby zničil restauraci Maxim.
Atentátníkem byla žena. Zatímco jsme seděli v jiné restauraci, sebevražedný atentátník udeřil přímo v místě, kde jsme původně chtěli obědvat. Později jsme se dozvěděli, že se do Maximu dostala mladá 28letá žena, která věděla, že v rušnou sobotu bude Maxim plný lidí. V osudný den se této mladé ženě s nenávistným a zraněným srdcem podařilo projít kolem bezpečnostní kontroly, aby se v restauraci posadila a objednala si.
Podle pozdějších zpráv, ještě než žena odpálila skrytou bombu, jedla v poklidu svůj oběd. V tom okamžiku mohutná vlna exploze roztrhla její tělo a navždy vzala život 21 dalším lidem, mezi nimiž byli dospělí i děti, Židé i Arabové, bohatí i chudí. Více než padesát dalších lidí bylo zraněno. Některé z obětí jsme dokonce znali osobně.
Smíšené pocity. Při pohledu na známé a nyní zdevastované místo jsme zároveň přemýšleli nad tím, co se nám mohlo stát, avšak nestalo. Byl to dusivý pocit. Následovaly rozporuplné a zdrcující emoce, a to nejen ten den, ale i ve dnech, které následovaly. Velice intenzivně jsme zažívali nepříjemné pocity spojené s prázdnotou a bezcitností.
Stále jsme tomu všemu nemohli uvěřit, byli jsme v šoku, prožívali jsme však ve stejnou chvíli i neskutečnou vděčnost vůči Bohu Otci. Skrze situaci, která nastala, nám Bůh neobvykle ilustroval svou nezaslouženou milost. Ochránil nás takřka od jisté smrti a traumatu, my jsme na tom neměli žádný podíl. Jednoduše Jeho milost řídila naše kroky.
Překlad z misijní organizace AGWM
