Vážení přátelé Nehemie, bratři i sestry v Kristu,všichni víme, že misie je v Božím srdci, ale nám lidem není vlastní. Musíme se povzbuzovat, abychom v tom neochabli. Je mnohem pohodlnější se do evangelizace nezapojovat než zapojovat. Rád bych vás tedy k podpoře misie povzbudil, a to následující úvahou.
O apoštolu Pavlovi je známo, že na něj a na jeho službu se postupně stále více upíná pozornost knihy Skutků. V osmé kapitole je o něm první zmínka, od šestnácté kapitoly je v hledáčku prakticky pořád. Současně s tím se zájem knihy Skutků přesouvá od Židů k pohanům, z Jeruzaléma na „sám konec země“. Barnabáš je zase znám jako misionář, jehož silnou stránkou bylo vidět obdarování jiných a pomáhat jim dorůst do služby. Ujal se Pavla a přivedl ho k apoštolům v době, kdy mu ještě nikdo nevěřil. Později pro něj jel do Tarsu, aby mu nabídl službu v Antiochii. Tito dva Boží muži pak spolu za dobrodružných okolností nesli evangelium na Kypr a do dnešního jižního Turecka. Jejich odhodlání bylo nesmírné: po kamenování v Lystře polo-mrtvý Pavel vstal a „druhého dne odešel s Barnabášem do Derbe. I v tomto městě kázali evangelium a získali mnoho učedníků.“ (Sk 14,20-21) Barnabáš a Pavel se však v 15. kapitole Skutků pohádali kvůli Markovi. Ekumenický překlad tam používá kulantního slova „neshoda“, ale Český studijní překlad si nebere servítky a překládá „ostrá hádka“. Nejpřesnější je dle slovníku asi „podrážděnost, rozhořčení“. Jako křesťané, a navíc vůdcové církve by se takto rozejít neměli.
Ale přestože se tak stalo, a nadále šli každý svou cestou, přece jen oba pokračovali ve zvěstování evangelia. Není toto hezký příklad misijního zaměření první církve? Ani kame-nování, ale ani rozchod nezabránily těmto mužům pokračovat ve zvěsti
evangelia, v misii.
V naší zemi jsou církve také podrážděné, nebo přinejmenším opatrné a rezervované jedna vůči druhé. Naše národní dějiny jsou plné nejednoty a dějiny Kristovy církve u nás jsou tomu podobné. Jsme národem nedůvěřivým, v historii mnohokrát zklamaným. S každým současným slabošstvím, politickým čachrem, církevním skan-dálem se nedůvěra v lidech více posiluje. Izolovanost a individualismus ve spo-lečnosti sílí, a odráží se to i v církvích. Denominace žijí a pracují každá zvlášť. Avšak, i když žijeme izolovaně, žijme alespoň pro zvěstování evangelia.
Za všech okolností se věnujme misii, jako Pavel a Barnabáš. Je ještě mnoho potřebných v našem národě i v národech světa.
Karel Káňa
2. pastor AC Břeclav
