Letos jsem byla poprvé na misijní cestě na Ukrajině v Otčím domě v Kyjevě. Trávila jsem velice dobrý čas nejen s naším dívčím týmem, ale hlavně s dětmi, které nejen že přijímaly naši lásku, ale dokázaly ji i odplácet. Překvapila mě trpělivost kluků při tvoření výrobků, to, jak byly děti zvyklé se dělit mezi sebou, ale i s námi, a taky pečování starších dětí o ty nejmenší. Byli jsme s dětmi v ZOO a v dřevěném městečku (muzeu), kde jsme se s nimi mohli celý den poznávat a komunikovat s nimi. Než jsem jela na Ukrajinu, obávala jsem se, jak se s dětmi domluvím, protože jsem se nikdy předtím rusky neučila. Z počátku to bylo těžší, ale později jsem dětem většinou rozuměla, i něco málo pověděla, a taky děti se snažily na nás mluvit pomalu nebo nám opakovaly, co řekly. Když člověk jede do takových míst, uvědomí si, jak se má dobře a je vděčný za rodinu, kterou mu Bůh dal i za vedení rodiči k Bohu. Moc bych dětem přála, aby u něj zůstaly celým srdcem. Aby z nich vyrostli Boží služebníci. Jsem ráda, že jsem jela a mohla poznat novou zkušenost v životě, děti, na které budu vzpomínat a modlit se za ně.
Ester Kozielová
Letošní rok byl pro mě jiný než ty předchozí, dost jsem totiž zvažovala, zda na Ukrajinu vůbec pojedu. Připadala jsem si pro Boží záměry naprosto nepoužitelná. Nakonec jsem zvolila variantu jet. Teď nelituji. V této souvislosti se mi vybavil verš: „Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2. Kor. 12:9)
Letos jsem se také v doprovodu tří sester poprvé vracela na místo, kde už jsem někdy předtím byla. V Mariupolu jsem se setkala s většinou dětí, které jsem předchozí rok poznala. Bylo to radostné setkání. Děti vypadaly, že nás zase rády vidí. Jedna holčička (Nasťa se jmenuje) dokonce říkala, že se modlila, abych se vrátila. Její modlitba byla vyslyšena.
Velmi mě potěšilo, že v dětském domově zůstal Saša. Minulý rok jsem se s tímto klukem hodně bavila, ale podle jeho chování jsem nepočítala s tím, že se v Piligrimu zdrží dlouho. Dozvěděly jsme se i smutnou zprávu. Artur (šestnáctiletý kluk, se kterým jsem se před rokem spřátelily) zemřel na AIDS. Sice jsem věděla, že je vážně nemocný, ale toto zjištění pro mě bylo skličující. Před smrtí se však obrátil k Bohu, tak mám naději na milé shledání v nebi.
Jedním z velmi obohacujících zážitků byl pro mě dům pro invalidy a staré lidi v Děmjanovce. Tamější pracovníci vykonávají své poslání s radostí a berou je jako čest. Kéž by něco takového bylo i u nás. Mimo tohoto domu jsme navštívily také centrum pro narkomany a alkoholiky a dětské domy rodinného typu. Vše bylo neuvěřitelně zajímavé. Je úžasné, jak Bůh na Ukrajině jedná. Pro nás téměř nemožné věci jsou tam něčím zcela běžným.
Opět jsem se mohla přesvědčit o ukrajinské pohostinnosti a všímavosti. Myslím, že si z nich můžeme brát příklad. Jsem opravdu vděčná za možnost jezdit do této úžasné země.
Veronika Linhartová
Ukrajina, to byla země, o které jsem už něco slyšela, ale už před nějakým časem jsem se modlila, pokud je to Boží vůle, chci se tam podívat. Taky mě v jeden čas zajímalo, jaké je to být misionářem, a přála jsem si být jím.
Jednou jsem byla v jedné církvi v Pardubicích, mluvila po chvíli jedna sestra, jezdící už několik let na Ukrajinu, Dostala jsem touhu se do té země také podívat, spojila jsem se proto s Nehemií. Bůh mi to rozhodnutí v srdci potvrzoval i prorocky. Našla jsem si brigádu , která by mi pomohla to zaplatit, ale nestalo se to, což jsem nechápala. Nakonec můj výjezd zaplatila církev, ne z donucení, ale ochotou. To bylo před Ukrajinou, i satan se snažil tlačit, že nemám peníze, ať nejezdím. Ale já věděla, že to Pán chce a postará se, jsem za to ráda, i za to, že nemusím poslouchat ďábla, který mi i cestou na Ukrajinu tvrdil, že to nezvládnu. Já jsem i na cestě vyznávala, že vše mohu v Kristu.
Práce s dětmi mě bavila, líbilo se mi, že to byla týmová práce, ne práce jednotlivce, měly jsme se rády a respektovaly se, moc dobrá byla ranní ztišení, vlastně i v tom jsme se střídaly. Vždy si někdo připravil verš a krátké zamyšlení nad ním, hodně nám to dávalo. Jsem ráda, že byl čas i na odpočinek a být s děvčaty z týmu, jen tak se bavit. Jsem vděčná Pánu, že mě Vašek a Danka přijímali, za což jsem prosila Pána. Prožila jsem už v životě odmítnutí a stačilo mi.
Osudy dětí jsou rozdílné a zajímavé, modlím se za ně, mám touhu s nimi komunikovat, alespoň pohled a dopis. Jsem rovněž ráda za jídlo, které jsem mohla ochutnat, nejvíce za českou kuchyni Danči. Vím a prožila jsem tam, jak jsem vzácná Pánu, nemusím se porovnávat s nikým, i moje základy angličtiny i ruštiny si Pán použil pro jednu Holanďanku Nikky. Modlily jsme se jeden večer spolu a já vnímala něco, co bylo v jejím srdci. Ona mi to potvrdila, po modlitbě pak řekla, že cítila Boží lásku. Později řekla, že jí je lépe. Mluvila jsem ještě s jednou paní z Otčího domu, Bůh jí chtěl říct, že ji moc miluje, a bylo to moc fajn. Bůh je nádherný, vše, co jsem prožila a zažívám s ním, mě mění. Je toho hodně, i zážitků z Ukrajiny. Dnes vím, že se nemusím nejen srovnávat, ale i snažit o výkon před ním, ale mohu si užívat jeho lásky, být s ním a dělat věci s ním a z lásky k němu.
Markéta Valová
Dalo by se psát o spoustě věcí, ale zaměřím se na to, co je z mého pohledu nejpodstatnější.Musím samozřejmě jmenovat děti. Jejich otevřenost, příchylnost, touha po objetí a po pozornosti. Trochu jsem se obávala jazykové bariéry, a i když člověk nemohl vést nějaké hlubší rozhovory, určitý vztah a hlavně myslím důvěra se tam přesto vytvořily. Znám děti z českých dětských domovů a od nich znám právě tuto otevřenost a touhu po pozornosti. Když jsem s dětmi z domova byla poprvé na pro ně pořádaném křesťanském kempu, dotýkalo se mě to nejsilněji. Až skoro hmatatelná Boží láska a obměkčená srdce, kdy i zprvu napohled drsní kluci se při odjezdu nestyděli za slzy. Vůbec jsem nechápala, proč by tak nádherné děti někdo nechtěl, proč mají být v dětském domově. Na Ukrajině jsem si uvědomovala jednak to, že se do mého srdce během času vloudila určitá skepse a otupělost, a že chci, aby se tam vrátila ta pronikavost, která tam byla. Abych zas víc viděla ty potřeby. Viděla jsem, že všechny děti moc potřebují lásku, rodinu, „toho svého člověka“, a že je dobré, že alespoň mohou být právě tady. Přes všechny problémy, které tam jsou asi jako všude, je to velké plus, že mohou být v křesťanském dětském domově, kde mají nakročeno směrem k Bohu. Nejen, že dostávají pomoc ohledně hmotného zajištění (i s kterým je bez Boha život zoufalství) a náhradní rodiny, ale mohou najít i vztah s Bohem. Například Nasťa mi jako jednu z prvních věcí řekla, že mě Bůh miluje a že ví, že miluje i ji. Lena nakreslila obrázek o tom, co by chtěla v budoucnu: ruce sepjaté k modlitbě, Bibli, zpívání chval. Lila nám chtěla ukázat, jak si každý večer čte před spaním Bibli a přečetla nám z ní kapitolu. Právě u ní jsem ale také viděla, jak by potřebovala víc vedení a povzbuzení ve víře. Když jsme se jí ptali, o čem je to, co četla, bylo vidět, že tomu moc nerozuměla. U ní se mě také dotklo to, jak toužila být zase u maminky. Psala jí dopisy, vyráběla dárky, malovala obrázky. To měla společné s dětmi v Čechách, kdy naprostá většina z nich stále doufá, že se vrátí k rodičům.
Přes tyto věci, které jsou také moc důležité, bych ale řekla, že úplně nejvíc ze všeho Pán pracoval na mém srdci a dál pokračuje v tom, co na Ukrajině začal. Začal mi ukazovat různé věci v mém srdci a ve svém Slově, dotýkal se mě svou láskou i usvědčením. Opravdu naplnil moje očekávání od cesty na Ukrajinu, protože nejvíc jsem chtěla, abych mohla Pána lépe poznat, být mu blíž a být víc jako On. Myslím, že k tomu, aby různá broušení mohl provést, potřeboval právě i tento výjezd.
Byla jsem moc ráda, že jsem mohla poznat tebe s Dankou a naše dvě Estery, myslím, že nám spolupráce v týmu dobře fungovala, ranní ztišení nás vždycky povzbudila a zažily jsme spolu i spoustu legrace. To byla jedna z věcí, za kterou jsem se modlila, abychom fakt byly tým. Taky abych se dokázala poddat autoritě, i když je skoro o 10 let mladší než já, ale necítila jsem tam v této věci žádný problém. Ester k tomu určitě přispěla citlivým vedením.
Uvidíme, co bude do budoucna. Chtěla bych se na Ukrajinu zase vrátit, ale uvidíme, kdy.
Každopádně moc díky za tuto příležitost sloužit těmto dětem a skrze ně Bohu, přiblížit se Mu a získat i určité nasměrování do budoucnosti.
Petra Pivnicková
Na začátku Bůh sestavil zvláštní tým, který by člověk nevymyslel, a to ve složení: Petr Pinďák, Olga Moldanová, Jana Markvartová a Natálie Viková. Bůh nás nejen dal dohromady, ale žehnal naší práci od začátku do konce. Pro celý tým to byla první zkušenost s misijním výjezdem. Vše se událo od 1. 8. do 16. 8. Chtěli jsme, aby Bůh mohl požehnat a povzbudit skrze nás děti, pracovníky v domově i tamější církev.
Docela dost nám znepříjemňovalo život naše zdraví. Já měl od prvních hodin naší cesty problémy se zubem, až jsem nakonec musel vyhledat místního zubaře, což byla docela zajímavá zkušenost. Natálii hned po příjezdu začaly otékat nohy, takže musela jít také k doktorovi. Jana v průběhu prvního týdne onemocněla a musela několik dnů ležet. Já jsem měl horečky v dalším týdnu. Věříme, že se ďáblovi nelíbilo, proč jsme tam přijeli, a chtěl nás vyřadit ze hry, ale Bůh se oslavoval i v našich slabostech. Bydleli jsme v malé vesničce jménem Pyrogov asi hodinu a půl cesty od města Vinnice.
Hned na začátku pobytu jsme navštívili jednu babičku, která toužila po křtu v Duchu svatém. Po modlitebním zápase se Bůh oslavil a babička Máňa byla pokřtěna. Hlavním důvodem, proč jsme přijeli, byly samozřejmě děti, které si nás hned získaly. Zažili jsme s nimi spoustu legrace, chodili na procházky a hráli různé hry. Za pár dní jsme se tam cítili jako doma. Na jedné straně čas rychle utíkal, na straně druhé nám připadalo, že tam jsme už mnohem déle. Loučení se neobešlo bez slz, a to nejen ze strany dětí a vychovatelek, ale ještě v autě jsem musel stírat z tváře slzy. Když Pán dá, chtěli bychom se tam ještě někdy vrátit. Vzácnou zkušeností byla pro nás i nedělní bohoslužba, kde jsme jako hosté v podstatě museli sloužit a mohli jsme povzbudit tamější církev slovem a svědectvím.
Samozřejmě by bylo ještě mnoho co psát, ale co vidím jako největší přínosy, je:
1) Na misii se člověk nevěnuje starostem, které má doma, ale soustředí se hlavně na modlitby, četbu Bible a službu.
2) Vidíme život na jiné úrovni (jiná kultura), oslovila mě obzvláště jejich touha po Bohu.
3) Na misii dáváš více prostor Bohu a On může jednat.
4) Poznáš lépe lidi, se kterými na misii jedeš (společné zážitky budují přátelství).
5) Seznámíš se s nádhernými lidmi a získáš kontakty v zahraničí.
Jinými slovy, misijní cesta na Ukrajinu pro nás byla velkým povzbuzením. Doporučuji jet na misii každému, kdo o tom uvažuje. Získá cenné zkušenosti a naplní tak velké poslání, pro které nás Bůh povolal, abychom byli jeho součástí.
Petr Pinďák
AC Varnsdorf
Byl to můj první misijní výjezd, a tak jsem vyjížděla s velkým očekáváním. Běžně se mi při cestě autobusem dělá špatně, ale tentokrát mě po 25 hodinách. Na Ukrajině jsem se cítila zvláštně, nebyla zas tak z cesty ani hlava nebolela na rozdíl od Česka, ale přece jen… Lidé, kteří nás ve Vinnici vyzvedli, byli sice vstřícní, ale vnímala jsem i jistou odměřenost. Děti v domově tuto odměřenost neměly a hned se k nám vrhly. Zažili jsme s nimi mnoho legrace a hezkých chvil. Těžce se nám odjíždělo, velmi jsme si je zamilovali.
Pokud jde o mě, od prvních modliteb jsem prožívala celou misii těžce, všichni působili duchovněji než já, jejich nastavení, nadšení i nasazení do modliteb mě dostávalo. Bůh mě však neustále ujišťoval, že se mnou stále počítá, povzbuzoval mě. Díky této silné zkušenosti jsem si mohla uvědomit, jak důležité jsou společné modlitby každé ráno a každý večer. Byl to boj a Bůh se za nás postavil. Po týdnu v domově už nás všichni, se kterými jsme se setkávali, brali jako svou rodinu, mnohem vstřícněji než prvně. Cítila jsem se tam jako doma.
Další věc, co mi Pán dal poznat, se týká misie jako služby Bohu. Máme jít a zvěstovat evangelium, být světlem a solí lidem okolo nás. A když jdu někam, kde to neznám, kde se více změní moje životní podmínky a pak si na to neustále stěžuji, jak mohu být světlem? Co oni vidí a slyší? Napadlo mě, co kdybych byla někde, kde nemám ani kartáček na zuby a pastu, jak budu působit na své okolí? Jako světlo a sůl, obraz Boží, nebo jako nespokojený člověk?
Byla to pro mě lekce ve službě, kterou mi Bůh určil. Jsem Bohu vděčná, že mě tam dostal, a také, že mě změnil. Každý den tam proměňoval kousíček mého srdce a výsledek jsem mohla poznat po návratu domů – jsem velmi posílena v modlitebním životě, uvědomila jsem si důležitost společných modliteb a také něco o povolání misionáře.
Jana Markvartová
AC Varnsdorf
Svědectví z pobytu v dětském domově Respublika Piligrim v Mariupolu, Ukrajina, srpen 2008 Když jsem v časopisu Život v Kristu objevila vloženou přihlášku na letní misijní výjezd na Ukrajinu, bylo to pro mne Boží znamení. V zaměstnání spolu s dalšími kolegy podporujeme děti v Dětském domově v Milovicích, a tak jsem vnímala, že mám jít tímto směrem. Dcery mě v mém rozhodnutí bez zaváhání podpořily.
Z květnového informačního setkání s Václavem Bednářem v Olomouci jsem si odvezla spoustu poznámek, dobrých rad, doporučení a zkušeností ostatních. Bůh mi tam poslal do cesty sestru Janu, která už na Ukrajině byla několikrát a která mi vyprávěla nejen o samotné práci s dětmi, ale i o tom, jak pobyt vždy ovlivňuje její další život. V době, kdy se blížil termín odjezdu a já jsem byla chvíli nadšená a chvíli plná obav, jak vše zvládnu, mi Jana poslala mail, který byl pro mne velkým povzbuzením.
Nastal čas odjezdu, cesta z Prahy rychle utekla, v Brně přistoupily i Majka, Veronika a Dáša z naší skupiny a před hranicemi jsme již byli v kompletní sestavě tří týmů pod Václavovým vedením. Cílem našeho týmu vedeného Majkou Hrachovcovou byl dětský domov ve městě Mariupol. S Boží pomocí a v doprovodu Edy Chačaturina, vychovatele dětského domova, který nás vyzvedl v Kyjevě, jsme dorazili do cíle. Úlevou pro nás byla sprcha a odpočinek, vždyť jsme všechny čtyři měly za sebou více než 40 hodinovou cestu autobusem přes Polsko do Kyjeva a pak na jih k Azovskému moři v délce téměř 2000 km.
A pak už jsem se nestačila divit, jaké mi Bůh přichystal překvapení. Neocitla jsem se totiž v klasickém dětském domově, ale v rehabilitačním centru Respublika Piligrim, založeném dobročinným fondem Piligrim při mariupolském sboru „Cerkov dobrych peremen“. Práce fondu je zaměřena na resocializaci dětí i dospělých závislých na drogách či alkoholu, v duchu Jakubových slov postarat se o vdovy, sirotky a další, kteří pomoc potřebují (Jk1,27). Většinu dětí nacházejí spolupracovníci centra při svých pravidelných výjezdech na ulicích, v teplovodních kanálech či na skládkách odpadků. Po příchodu do centra děti projdou zdravotní prohlídkou, očistou, dostanou jídlo a oblečení. Pracovníci centra zjišťují důvody, které dítě přivedly na ulici. Při centru pracuje psycholog a je zřízena i speciální škola, přičemž pro některé děti i staršího školního věku je to příležitost pro první seznámení se s výukou. Děti z ulice tráví určitý čas v tzv. „intenzívce“, potom mohou přejít do jednoho ze tří domovů rodinného typu.
Pro dospělé, kteří se rozhodnou skoncovat se svou závislostí, jsou zřízena dvě centra ve vesnici Červone, zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Fond spravuje ještě jedno centrum, ve kterém jsou postižení lidé. Mezi pastory, vychovateli, pěstouny a dalšími pracovníky je mnoho těch, kteří ještě před časem sami patřili k závislým a díky Bohu se závislosti dokázali zbavit a dnes sami pomáhají potřebným.
Zaujala mne neobyčejná vstřícnost všech, se kterými jsme se potkávaly, a jejich služba lidem na okraji společnosti, modlitby a úsilí přivést je k Bohu a změnit tak jejich život. Jistě ne vždy se to daří, i během našeho pobytu pár dětí uteklo, a ne všechny se vrátily. Ale ostatní dostávají šanci.
A jak jsme pomáhaly/sloužily my? Pro děti jsme připravovaly program, hry venku i různou výtvarnou činnost, ale měly jsme dost času i na posezení s dětmi, na osobní kontakty. Děti nás vzaly na prohlídku centra města, strávily jsme příjemné odpoledne u moře i den ve stepi u řeky Kalmius. Zúčastňovaly jsme se pravidelných modliteb s dětmi i se zaměstnanci. Společně s dětmi jsme se stravovaly a pomáhaly při úklidu. Taťána Nikolajevna Karpuchina, ředitelka centra, nás vzala na návštěvu všech tří domovů rodinného typu v Červonem a zajistila pro nás i návštěvu centra pro postižené ve vesnici Děmjanovka.
První týden, na nedělním shromáždění, jsme se seznámily se skupinou osmi mladých misionářů ruského původu z USA, které jsme pak ještě několikrát v průběhu našeho pobytu potkávaly. O týden později jsme na shromáždění vyslechly poutavé vyprávění hlavního pastora Gennadije Mochnenka o výstupu dětí z Piligrimu a dospělých na kavkazský Elbrus (5642 m.n.m.). Dny nám rychle ubíhaly a loučení nebylo snadné.
Jsem vděčná Majce a Veronice, které byly v Piligrimu již podruhé, za jejich rady a vedení v mnohdy nečekaných situacích, a jsem ráda, že druhým nováčkem v týmu byla právě Dáša, se kterou jsem se mohla sdílet o nejrůznějších tématech. Děkuji za společné modlitby a za vzájemné povzbuzování, a to nejenom před vystoupením na podiu během nedělní bohoslužby!
Daniela Sedláčková
AC Lysá nad Labem
Svědectví Mariupol, srpen 2008
Před rokem jsem dostala od Pána Boha slovo, že v roce 2008 už mohu jet na Ukrajinu (těšila jsem se na to několik let, ale měla jsem důležité rodinné povinnosti). Můj Pán je dobrý, protože splnil všechna má očekávání, navíc mě učil novým věcem.
Měla jsem možnost pobýt si pár dnů v přední linii Boží armády – jako kdysi David před Goliášem: mohla jsem se modlit, hrát si, jíst, ošetřovat a učit se, prostě být s drahými dětmi, které v mnohém případě nepoznaly rodičovskou lásku. Mohla jsem sloužit v dětském domově „Piligrim“ v ukrajinském městě Mariupol. Splnil se mi sen je obejmout, být jim aspoň na chvíli mámou. Měla jsem také možnost spatřit Boží skutky: děti, co doslova kvetou štěstím ve svých nových rodinách, bratry a sestry uzdravené ze závislostí na alkoholu nebo drogách, někteří byli i několik let za své špatné jednání ve vězení, také jsem měla možnost prožít radost v církvi, když bývalé děti z ulice zdolaly se svým drahým pastorem horu Elbrus, mluvit se šťastnou věřící maminkou nemocnou na AIDS, které se narodilo zdravé dítě…
Také jsem byla zvědavá (jsem většinou hodně zvědavá), jak žijí lidé na Ukrajině, jaká je tam příroda, jaké moře – to vše mi také Pán dal poznat. Jsem mu za vše moc vděčná, ráda pojedu na Ukrajinu zase, jen nevím zatím, kdy, momentálně začínám posbírané zkušenosti a vědomosti používat díky Pánu v našem městě Zlíně ve své nové službě dětem…
Chtěla bych moc poděkovat také Vaškovi Bednářovi a Dance za přípravu celého misijního výjezdu, hlavně za jejich výbornou péči (byl i guláš a zmrzlina) a vůbec za jejich věrnost v misijní službě. Chvála Pánu!
Dáša Šimková
Letošní výjezd byl pro mě moc důležitý nejen kvůli tomu, že jsem strávila krásných 14 dní s dětmi kyjevského dětského domova, ale také jsem si mohla znovu uvědomit, že právě tam se cítím být takřka na „svém“ místě.
Asi nic na světě nemůže nahradit krásné úsměvy na nádherných dětských tvářích, vděčná objetí za jakékoliv maličkosti, které jim donesete. Když ale slyšíte jejich životní příběhy, zjistíte, že ty už tak krásné nejsou…
Miluji tyhle děti. Děti totiž umí to, co se nám dospělým nějak vytratilo. Umí se smát, upřímně, čistě smát, i když jejich život není tak ideální, jak by si přály. Umí vám projevit vděčnost bez jakéhokoliv ostýchání nebo zdrženlivosti.
To, co se mě dotklo nejvíc a na co asi nikdy nezapomenu, bylo objetí jednoho malinkého hocha Bogdančika. Začal mě objímat na uvítanou, i když mě viděl poprvé v životě. Začal děkovat, že jsme k nim přijeli… Chtělo se mi brečet. Nechápala jsem, jak je možné, že takové nádherné dítě matka nechala na ulici, nestarala se o ně, nedávala mu najíst…
Jsem Bohu moc vděčná za ten nádherný čas, který jsme mohli strávit s kyjevskými dětmi. Pokaždé, když někam jedeme, vezeme s sebou spoustu věcí, dárků, připravujeme organizační a duchovní program. Děláme všechno pro to, aby po našem odjezdu něco po „našem“ díle zůstalo. I když to tam vždycky všechno necháme a jedeme domů s napůl prázdnými baťohy, naše srdce nejsou nikdy prázdná, ale přetékají plností té „živé vody“, kterou nám zaslíbil Pán. Jedině JEMU buď za to díky a chvála!
Lena Vřeťonková
