Příběh ze Severního Kavkazu. Kristus se muslimské ženě zjevuje ve snu.
Večerní ticho ukončilo rázné zatlučení na dveře. Pastor otevírá a chvíli mžourá, než ve tmě rozezná osobu zahalenou v tradičním úboru muslimské ženy. Na první pohled jde vidět, že je velmi rozrušená. „Jsem wahhábistka. Můj muž je wahhábista a celá má rodina se hlásí k wahhábismu,“ promlouvá unaveným hlasem. Jde snad o sebevražednou atentátnici? Pastor se začíná loučit se životem. Osamělá muslimská žena totiž nemá v této severokavkazské republice jiný důvod, proč navštívit rodinu pastora, než že by ho chtěla zabít. V jejích očích se však spíše zračí zoufalství než odhodlání. „Můžete mi pomoci?“ prosí naléhavě a začne vyprávět svůj příběh. Každou noc se jí zdá ten stejný sen. Přichází k ní mužská postava v zářivém bílém rouchu a říká: „Já jsem Ježíš. Já jsem tvůj Bůh. Následuj mne!“ Taková slova nejsou pro radikální muslimy ničím jiným než rouháním. Žena byla zmatena. Proč ji, zbožnou ženu, pronásledují tak podivné sny? Když si s nimi nedokázala poradit sama, svěřila se manželovi. Ten se nesmírně vyděsil, že je posedlá ďáblem, a pro jistotu ji okamžitě zbil. Když to nepomohlo, vzal ji k muslimským duchovním, kteří ji podrobili krutému exorcismu, jenž zahrnoval bití holí a jiné velmi násilné praktiky. Sen se však opakoval každou noc znovu. Už si ani nepamatuje, kolikrát ji takto mučili. „Já už prostě nemůžu dál. Nevím, co mám dělat. Můžete mi pomoci?“ Pastor ji uklidnil, že není posedlá, a začal jí vyprávět dobrou zprávu o milujícím Ježíši, který ji přišel zachránit. Žena pochopila, že ho musí nechat vejít do svého srdce a v modlitbě mu svěřila do rukou sebe i svou rodinu. O nějakou dobu později se ke Kristu obrátil i její manžel. Rodina se sice musela přestěhovat na jiné místo, protože ve svém bydlišti čelili výhrůžkám smrtí, svého rozhodnutí pro Krista však nelitují.
Na Severním Kavkaze jsou desítky národů, mezi které zatím evangelium neproniklo. Modlíme se, aby Bůh otevřel dveře a tito lidé se mohli začít setkávat s Ježíšem. Projekt „Kráva do každé rodiny“ byl původně zaměřen na pomoc těžce strádajícím válečným uprchlíkům. Jejich situace se však postupně zlepšuje. To nám dává možnost přesměrovat část pomoci na ty, kteří mají naléhavější potřeby. Následující příběh ukazuje, že projekt může být do budoucna nástrojem i pro práci v nezasažených národech.
