Milí bratři a sestry,
touhle dobou jsem už měl být po smrti, a tuhle zprávu bych tudíž už nemohl napsat. Moje milovaná žena a děti by se pořád ještě vyrovnávaly s mým úmrtím a opozdilí kondolenčníci by jim stále připomínali tu bolestivou realitu, že tu už nejsem. Začátkem roku mi v nemocnici našli poměrně velký zhoubný nádor tlustého střeva. Nevěděli jsme, kolik týdnů nebo měsíců života mám ještě před sebou. A všechno se najednou změnilo. Najednou mě netlačily žádné termíny, dlouhý seznam úkolů se rozplynul v mlze nejisté budoucnosti a neustálý boj o to, abych si hlídal a udržel v životě priority, utichl. Najednou to šlo samo a bez námahy. Je zajímavé, jak vyhlídka na jistou smrt změní vnímání a prožívání současnosti. Měl jsem pocit, že mé fyzické i duchovní smysly pracují na 200 procent. Krystalicky jasně jsem viděl, co je teď nejdůležitější a s takovou uvolněnou samozřejmostí jsem se na to mohl soustředit. Užíval jsem si každý okamžik s rodinou, který mi Pán ještě dopřál, a my jsme se ještě víc semkli. Tulili jsme se k sobě ještě víc a častěji než předtím, občas zaplakali a pak se zase utekli k Pánu
a Božímu slovu. Semkli jsme se k modlitbám a podpírali jeden druhého. Oba kluci to snášeli poměrně dobře. Nevím, jestli proto, že si neuvědomovali, že tu za pár měsíců už nemusím být, nebo proto, že měli tak velkou víru, že vše dopadne dobře. Ale na Terezku občas padla úzkost a pak plakala, tak jsem si ji musel vzít na klín a utěšit ji. Přitom jsem jí čichal k vlasům a uvědomoval si, že jsem pro tu spoustu práce tuhle vůni ani necítil. Chodil jsem ven na krátké procházky a připadalo mi, že ti ptáci zpívají nějak hlasitěji a krásněji a že stromy jsou zelenější než předtím a že vzduch krásně voní hlínou.
Blíží se konec roku, a když se ohlédnu, překypuji vděčností. Co se událo za posledních 11 měsíců? Prodělal jsem operaci, a to v Německu u špičkového specialisty na takováto onemocnění. A k tomu jsem za ni nic neplatil. Operace byla úspěšná a já měl ještě po probuzení z narkózy dostaveníčko s anděly. Histologie dopadla dobře, takže zázrakem jsem neměl nikde metastázy. Modlily se za mne stovky a možná tisíce lidí z nejméně dvanácti zemí světa, což mě fakt fest dojalo. Církve v Česku i v Chorvatsku se zmobilizovaly k modlitbám a půstu. Ten šílený krevní obraz, kdy jsem měl skoro polovičku hemoglobinu, než je norma, se mi během 4–5 měsíců srovnal. Rozhozené transaminázy se mi taky pomalu srovnávají a poslední vyšetření tumor-markerů je taky v pořádku a taky hlavně CT s kontrastem. Já žiju! A cítím se báječně!
Co ve mně zůstává, je vděk za všechnu milost a taky ten křesťanský hedonismus. Užívám každý den a všechno, co ten den přináší. Nemám žádná „hluchá“ místa, kdy člověk dělá něco jen proto, že musí, rychle, rychle, ať už to mám za sebou, abych mohl konečně dělat… bla bla. Nic takového, všechno mě baví, i dávat pořád dokola ty stejné rady tomu stejnému člověku, i nasekat dřevo, přestože se za chvíli spálí v kamnech. Jsem za všechno vděčný a všechno mi chutná.
Boží dílo tady vzkvétá, sbor je poslední dobou narvaný, lidé se zapojují do služeb, přichází s novými podněty, spolupracovníků přibývá, ze staršího sboru Gorana se klube skvělý nástupce. Služba pastorům na Istrii se rozvíjí. Začali jsme mít pravidelné společné bohoslužby jednou za 3 měsíce, což je zase další významný znak naší jednoty. No co bych si mohl víc přát? Když slyším lidi kolem sebe, jak skuhrají „krize, krize“, říkám jim: „Jen ať tahle krize trvá co nejdéle.“
Uvědomil jsem si, že člověk běžně nežije s intenzivním vědomím, že každý den může z tohoto světa odejít a zanechat tady vše tak, jak to je, nedodělané, nedotažené, neuklizené, a slova, která měl vyslovit, nevyslovil, věci, za které se měl omluvit, se neomluvil, lidi, které měl obejmout, neobjal, skutky, které měl udělat, neudělal, protože je stále odkládal, mysle bláhově, že má ještě spoustu času před sebou. Běžně s tímto vědomím nežijeme, ale měli bychom, protože dny nás všech jsou sečteny, jen neznáme ten součet. Toto vědomí, že náš čas je v Božích rukou a On nám ho odměřuje, nám pomůže, abychom Pána poslechli a poslechli ho včas.
Děkujeme vám všem, kteří se za nás modlíte, jako bychom byli členy vaší rodiny, a budeme vděční, když za nás budete na modlitbách bojovat dál. Stojíme v této službě jen díky Boží milosti.
2 Korintským 1,8–11: „Nechci, bratři, abyste nevěděli o mém soužení, které mne potkalo v Chorvatsku; dolehlo na mne nadmíru těžce, nad moji sílu, takže jsem si zoufal, až jsem i pochyboval o svém životě. Sám v sobě jsem však měl ten rozsudek smrti, abych nespoléhal na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé; on mne vysvobodil z takového nebezpečí smrti a ještě vysvobodí; v něho jsem složil svou naději, že ještě znovu vysvobodí, když i vy nám budete pomáhat modlitbou, aby za nás mnozí děkovali kvůli daru milosti, kterého se nám dostalo skrze přímluvy mnohých.“
Jirka Dohnal
Rovinj, Chorvatsko
