Děti si hrály na to, že do tábora vtrhli teroristé a oni mají za úkol hledat únikové cesty.
Mou cestu do Iráku v podstatě odstartovalo svědectví Leoše Cáska o podpoře Nehemie křesťanů ve válečném Iráku. K odletu do Iráku nakonec došlo letos v březnu, kdy jsem se připojil k týmu doktora Salmana Hasana, který jako rodilý Iráčan a vedoucí misijní organizace ICOM sdílí se svým týmem evangelium napříč celým Irákem. On sám byl svědkem mnoha děsivých, ale i zázračných okolností, kdy se projevovala nadpřirozená Boží moc. Naším cílem bylo hlavní město iráckého Kurdistánu, Irbíl, kde se nachází desítky uprchlických táborů,z nichž mnohé jsou většinově křesťanské. Díky kurdským milicím, pešmergům, je autonomní oblast Kurdistán relativně bezpečnou oblastí, do které přirozeně proudí statisíce uprchlíků z oblastí ovládaných Daeš (arabské označení Islámského státu). Celkově je dnes v iráckém Kurdistánu na 2 milióny uprchlíků. Situace zde je opravdu neutěšená. Naše poslání spočívalo v návštěvách uprchlických rodin, v duchovní a materiální podpoře a díky nejmenované izraelské organizaci jsme do táborů mohli distribuovat i Bible v arabštině.
Stav uprchlíků na severu Iráku je i přes relativní bezpečí tristní. Ti, kteří neměli to štěstí utéci před příchodem Daeš a vzít si něco málo ze svého majetku, žijí dnes v uprchlických táborech a jsou naprosto odkázáni na pomoc církve a mezinárodních humanitárních organizací. Většina táborů byla ještě do letošní zimy stanová, po kruté zimě se ale pomalu do táborů začaly dodávat unimobuňky, kde je aspoň elektrická přípojka, střecha nad hlavou a suchá zem. Díky finanční pomoci velkých církví je v táborech zajištěna potravinová pomoc, a pokud jsou mezi uprchlíky i učitelé, tak také provizorní základní škola, což ale mnohdy není pravidlem.
Při válce vždycky nejvíce trpí děti. Jednou jsem byl svědkem toho, jak si děti hrály na to, že do tábora vtrhli teroristé a ony mají za úkol hledat únikové cesty. Díky neustálé nejistotě a strachu o budoucnost jsou lidé v táborech pod trvalým stresem, mnohdy dochází i k táborovému syndromu (jsou to psychosomatické symptomy, které se mohou vyskytnout při dlouhodobém pobytu v uprchlických zařízeních). Ti, kteří se nedostali do stanových táborů, zamířili do nedostavěných budov a obchodních komplexů, kde jim byly pomocí sádrokartonů postaveny provizorní kóje. V Irbílu jsme jeden z takových táborů navštívili v křesťanské čtvrti Ainkawa (mimochodem v této čtvrti je situována většina křesťanských táborů). Jednalo se o nedostavěné obchodní centrum, kde žilo něco přes tisíc lidí. Hygienické podmínky zde byly, jako ostatně všude jinde, alarmující (průměrná vzdálenost na WC byla něco přes 200 metrů, což je pro nemohoucí lidi a těhotné ženy martyrium). Jedním z mnoha děsivých příběhů, kterých jsme za celý pobyt slyšeli nepočítaně, je příběh křesťanského muže, kterému budeme říkat Anwar. Žil se svou manželkou ve městě Karakoš, kde před vpádem Daeš žilo přes 60 tisíc křesťanů. Díky úspěchu v podnikání se mu podařilo otevřít dva autobazary a menší farmu s dobytkem. Byli již se ženou před důchodových věkem a těšili se z přicházejícího stáří. Po vpádu Daeš do jejich města se ale všechno radikálně změnilo. Jeho syn a snacha byli uneseni a brutálně zavražděni. Když navštívili jeho dům, pro výstrahu mu před očima zastřelili jeho manželku a přinutili ho k zaplacení vysokého výpalného a konverzi na islám, nebo zabijí i jeho a zbytek rodiny. Tyto podmínky stejně jako většina křesťanů z Karakoše odmítl a ještě ten den se se zbytkem rodiny vydal bez jakéhokoliv majetku na sever Iráku. Navzdory ukrutnostem jsme ale z úst těchto lidí neslyšeli spílání nebo proklínání, ba naopak mnozí vyvyšovali jméno Ježíše Krista za milost a výsadu, že tyto hrůzy přežili a můžou tak prožít další dny svého života. Několikrát jsme měli příležitost se s těmito lidmi dokonce modlit za jejich nepřátele z Daeš, aby Hospodin obměkčil jejich srdce. Na základě těchto slov mi přicházela na mysl pasáž z Jana 10,10: Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život. Na základě zkušenosti s utrpením iráckých uprchlíků jsem si mohl hodně názorně uvědomit, že mnohdy ani fyzický život není tou maximální hodnotou, ale život, který dává Kristus, je něčím, co přesahuje jakékoliv utrpení a pronásledování – Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět. (Jan 16,33)
Václav Radoš
Třinec
