AIDS! Nemoc, která je naštěstí pro většinu lidí v ČR stále ještě něco exotického a vzdáleného. Jinak je tomu ale na Ukrajině. Klepeme na pokoj infekčního oddělení nemocnice v Krivém Rogu. Na posteli sedí malý Arťom. Nechce se mi věřit, že je mu 15 let. Vypadá spíš tak na 10. Je celý bledý a vypadá velice nezdravě. AIDS, tuberkulóza a žloutenka jsou asi ty nejhorší nemoci, které ho sužují. On ale vůbec netuší, co mu vlastně je. Ví jen, že má nemocné plíce. Jeho rodiče již zemřeli, a tak se o něj snaží starat babička. Je z těch „šťastnějších“. Většina těchto dětí totiž nikoho nemá a musí vyrůstat v dětských domovech. Máša a Káťa k nim patří také. Krásné, bezstarostné malé holčičky tráví své dětství v nemocnici. Celé se rozzáří, když jim Kosťa podává balíčky s jídlem, ovocem a nějakými sladkostmi. Dnes se cítí jako o Vánocích. Jídlo, které dostávají v nemocnici, by málokdo z nás vzal do úst. Malý Saša je na tom z dětí nejhůř. Leží, těžce oddychuje a o dobroty nejeví nejmenší zá
jem. Vedle něj je postel, na které sedí devítiletý Anatolij. Na rozdíl od děvčat dobře ví, co mu je a jaký konec ho nejspíš čeká. Jeden z našich ukrajinských kolegů se ho snaží vtáhnout do rozhovoru: „Jak se ti daří Toljo? Je ti líp?“ Tolja je vděčný za zájem, ale mluvit se mu moc nechce. „Co děláš nejraději? Čím bys chtěl být, až budeš velký?“ Při poslední otázce se kysele usměje a se sklopenou hlavou odpoví: „Až budu velký? Jaké já můžu mít sny? Vždyť umírám.“ Lidé v církvi se o tyto děti snaží starat. Darují krev, navštěvují je, říkají jim o Ježíši, krmí je. Lidé, kteří sami třou bídu s nouzí, se skládají na jejich drahé léky.
O více než sto kilometrů dál přijíždíme do romské části městečka Pětichatky. Ve starém domku s napůl propadlou střechou si tu romská stanice krivorožského sboru zařídila malou modlitebnu. Dřív tu bylo mafiánské doupě a výrobna drog. Nasloucháme svědectvím o proměňující a uzdravující Boží moci. Rozzáření lidé nám vypravují, jak je Bůh vysvobodil z života hříchu a beznaděje, o uzdravení z AIDS, tuberkulózy, o vysvobození z drogové závislosti, o novém životě uprostřed Božího lidu. Během bohoslužeb slouží chválící skupina složená převážně z dětí. Moc jim to neladí. Ječí, až nám zaléhají uši. Bohu však musí znít jejich chvála nádherně.
O dva dny později se v centru Krivého Rogu schází několik desítek lidí na semináři o evangelizaci. Jeho součástí je odpolední praxe v ulicích. Žádná aparatura, žádný program. Jen skupinky věřících zastavují náhodné kolemjdoucí. Výsledek je pro nás ohromující. 42 lidí ten den volalo k Bohu o své spasení. Bratři se s námi sdílí, že už to prý na Ukrajině není, co bývalo. Lidé prý už moc na evangelium nereagují. S úsměvem jim popisuji situaci v České republice, ale mám pocit, že tomu stejně nerozumí.
V pátek večer probíhá na několika místech v Krivém Rogu celonoční modlitební. Kdybychom tuto akci udělali u nás, sejde se stěží několik sester. Vcházíme do sálu, ve kterém je více než 150 lidí všech generací, což je většina členů tohoto společenství. Nejsou tam z donucení. Věřte tomu nebo ne, ale oni se na tuto akci těší. Nepotřebují speciální programy. Oni se prostě modlí a modlí a modlí… a Bůh slyší jejich volání.
Je sobota a modlitebna se proměňuje na provizorní jídelnu pro chudé. Lidé s kastrůlky přicházejí, aby se alespoň jednou měsíčně pořádně najedli a ještě si odnesli několik porcí domů. Dříve než se usedne ke stolu, naslouchají Božímu slovu. Potom se za ně tým služebníků modlí. Církev by ráda tuto akci dělala častěji, chybí jim však peníze.
To je jen několik střípků ze života sboru v Krivém Rogu, který jsme s Tomášem Hasmandou a Denisou Janušovou navštívili v únoru. Krátce po našem odjezdu Danuta Melniková vážně onemocněla a musela absolvovat náročnou operaci. Pohybovala se skutečně na rozhraní života a smrti. Teď je již doma a pomalu se zotavuje. Děkujeme všem, kteří na Melnikovy v tomto náročném období myslí ve svých modlitbách.
Finanční krize zasáhla Ukrajinu s velkou silou. Krivoj Rog je město, které má jednu z největších průmyslových zón v Evropě. Na přelomu roku přišly desetitisíce lidí o práci. Jen krivorožský Mittal Steel propustil téměř polovinu ze svých 40 000 zaměstnanců.
Je to již více než dva roky, co se naše neformální vztahy s Melnikovými proměnily v projekt. Tato práce není jen o financích. Cílem projektu je poskytnout Kosťovi, a tím potažmo celému jejich sboru, duchovní, morální a finanční podporu a pomoci jim tím v růstu. Jinými slovy, nejde nám jen o to, shromáždit peníze a poslat je na Ukrajinu. Finanční podpora byla pouze další krok, kterým jsme rozšířili naši službu tomuto sboru. Náklady na Kosťovu měsíční mzdu činí 3182 hřiven, což je asi 328 EUR. Polovinu hradí ukrajinská strana a druhou polovinu získáváme u partnerů v ČR. Každý rok se podíl ukrajinské strany zvyšuje a české snižuje. Kromě toho se snažíme podpořit krivorožské v jejich práci v nemocnici, s romskými dětmi a charitativních obědech pro chudé. Děkujeme všem, kteří se této podpory účastní.
Jiří Hanák
Nadační fond Nehemia podporuje spolu se sborem Apoštolské církve ve Valašském Meziříčí plat Konstantina Melnika. Pomozte nám, prosím, pokrýt náklady na plat pro pastora Konstantina Melnika skrze projekt Nadačního fondu Nehemia „Podpora pastorů na Ukrajině – Konstantin Melnik“, číslo účtu 100 113 352/0300, variabilní symbol 5202
