Mám ráda otázky, a to především takové, které nejsou jen tak vypuštěné do větru, ale ukrývají v sobě hlubší smysl. Stejně jako tato. Zrovna jsem se chystala, že budu žehlit prádlo, a tak jako obvykle jsem si k této domácí činnosti zapnula televizi. Na ČT2 začínal zajímavý dokument o katastrofě řeckého trajektu a celý příběh se skládal ze svědectví dvou přímých účastnic. Vlastně ani nevím, kdy se tato tragédie stala, ale celou tu dobu jsem musela přemýšlet o otázce, kterou si jedna z těchto žen položila: „Nikdy před tím jsem o tom neuvažovala, ale od té doby, co jsem zažila tuto katastrofu, se ptám – Jak bezpečné jsou lodě, na kterých se plavíme?“
Soudě podle příběhu zcela zákonitě dospějeme k závěru, že bezpečnost našich lodí poznáme ve chvíli, kdy se ocitneme v nebezpečí, ve chvíli ohrožení. Ale to už může být pozdě. Stejně jako pro téměř osmdesát lidí, kteří zůstali ve vlnách, včetně malých dětí. Na jednu stranu to není dobrá zpráva. Na druhou ovšem lze tento fakt vzít jako výzvu a něco s tím udělat.
O pár dní později jsem si četla svědectví v jednom křesťanském časopise. Ponořila jsem se do obyčejného příběhu o ztrátě peněženky i s doklady, který nakonec přes všechny své různé peripetie dopadl dobře. Na samém konci mi před očima zůstala věta: „Pán Bůh měl celou tu záležitost pod svou kontrolou a ve své moci.“ Ano, zase jeden z dalších příběhů, který dopadl tak, jak měl, a já si chtě nechtě musela položit otázku: „Takže pokud by ta žena svou peněženku nedostala zpět, Pán Bůh by neměl celou tu situaci pod kontrolou?“ Znovu jsem se ve svých myšlenkách vrátila ke katastrofě trajektu. Na břehu zůstali lidé, kteří mohli děkovat Bohu, že celou tu hrůzu přežili a kteří si mohli být jisti tím, že Bůh má skutečně všechny své věci pod kontrolou. Ale co ti ostatní, jejichž blízcí se nevrátili? Mohli si být také jisti tím, že Bůh má všechno ve své moci, pod kontrolou? To jsou otázky, které před námi v životě často vyvstávají, a pokud je přímo neprožíváme my, prožívají je naši blízcí, známí, kolemjdoucí. Možná se v jejich přítomnosti necítíme příliš dobře, protože nás tak trochu ohrožují, ale nemusíme se jich bát. Jsou totiž naprosto přirozené. A i když odhalují naši nejistotu, naši potřebu všemu porozumět, mít odpověď nejen pro sebe, ale především pro druhé, pomáhají nám v poznání, že všechno může být úplně jinak.
Jak bezpečné jsou lodě, na kterých se plavíme? Oba dva příběhy mají jedno společné – víru. První žena potřebuje věřit, že ta loď, na které se poplaví, bude bezpečná; druhá žena potřebuje víru, že se Bůh o ni postará, i když své peníze nedostane zpátky. Vlastně všichni potřebujeme věřit, věřit v těch našich situacích, ve kterých jsme se ocitli. A naše skutečné bezpečí spočívá v tom, nakolik jsme schopni důvěřovat Bohu. A to není vždycky jednoduché. Zkusme se podívat na naše lodě, na kterých plujeme. Nečekejme, až přijde nějaká bouře, aby se ukázalo, zda vydrží. Jsme schopni jít ve víře ještě kousek dál? Dokážeme Bohu věřit, že je dobrý, i když Mu nebudeme rozumět? Musí mi vždycky Pán Bůh vrátit peníze, abych Ho dokázala chválit? Co to vlastně znamená věřit Bohu?
Nebojme se otázek, jsou pro nás důležité. Nastavují nám zrcadlo a pomáhají nám poznat to, co bychom jinak neviděli. Důležité věci se pro nás stávají důležitými ve chvíli, kdy se pro jejich důležitost rozhodneme. A pokud chceme ve svém životě vidět zázraky, musíme se nejprve do takových situací dostat. Ovšem mnohý z těchto zázraků spočívá právě v tom, že nelehkou situací projdeme, aniž by se okolnosti, ve kterých se nacházíme, změnily. Skutečná víra se totiž rodí v okamžiku, kdy k ní nemáme žádný rozumný důvod.
„Neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ 1J5,4
Jak bezpečné jsou tedy lodě, na kterých se plavíme? To záleží na každém z nás, ovšem nikdy nesmíme zapomenout na to, že tu nejsme sami a že kolem nás jsou lidé, kteří ve svých životních krizích a bouřích potřebují naději…
Olga Moldanová
Členka Správní rady N.f.Nehemia
