Tak jako loni, i letos jsme měli příležitost k setkání s ukrajinskými misionáři v Rusku za Uralem. Zdálo se, že je vše ve starých kolejích, ale vše je jen zdání. Církev se nejenom rozhodla stavět modlitebnu s veškerým zázemím a pokoji pro hosty a s mnohými prostory pro děti, ale začala se zajímat o bezdomovce a narkomany, jejichž počet se v této oblasti začíná zvyšovat. Před naším příjezdem se dokonce v tomto pro nás jinak klidném městečku strhla přestřelka. Pavel je v tomto směru člověk (pastor) na správném místě, vidí potřeby a reaguje na ně s velkým odhodláním a zápalem a učí sebe i své ovečky, jak čelit těmto výzvám.
Bylo neskutečně dojemné vidět ženu alkoholičku a bezdomovkyni, která se díky jejich pomoci a službě zapojila do práce v supčikovém projektu pro děti, kde pěstuje zeleninu a pomáhá podle potřeby, věrně je na stráži na stavbě a přitom napletla pro děti z dětského domova ponožky, rukavice a čepice s krásnými vzory. Z vyvrhele společnosti se stala opět cennou ženou a matkou, i když jí vždy v Božích očích byla.
Také dvě školy kontaktovaly Pavla s prosbou o pomoc dalším dětem v těžké situaci, kdy jim rodiče nemohou zajistit ani základní potřeby, a tak se zvýšil počet dětí v supčikovém projektu na 23, přitom nejmladšímu jsou tři roky.
Pro mnohé z nich je tento projekt nejenom místem, kde dostanou jídlo, ale také jediné přijetí, vlídnost a péči. Děti se modlí za své rodiče, Bůh se k jejich modlitbám přiznává a několik rodin se začalo proměňovat k Boží slávě. Zvyšování cen potravin a energií dostává však mnoho rodin do těžkých situací, kdy nevidí jiné východisko a jediným řešením pro ně začíná být alkohol a drogy. Přesto tento sbor, jehož členové žijí spíše na nebo pod hranicí životního minima, neskládá ruce do klína, ale s vírou a nadějí jde do nových výzev, i když pochybnosti a boje přicházejí. Je například velmi těžké pro matku, která sama nemá čím nakrmit své děti, dívat se, jak vedle sousedé i to poslední, co mají, propijí a nepomoct jejich dětem, které zůstávají o hladu a s blížící se zimou i v mraze, protože nemají peníze na uhlí.
I přes tyto problémy jsou lidé ve sboru Bohu vděční i za to málo, co mají, a vždy se snaží být pohostinní a hledají možnosti, jak pomáhat těm, kteří jsou na tom ještě hůř. Pro mě je vždy povzbuzením setkat se s těmito lidmi, kteří si nestěžují na nedostatek, nemoci a další problémy, ale vždy řeknou díky Bohu za to, že nejsme úplně bezmocní, máme chleba a můžeme ještě něco udělat. Kéž i v našich postojích je vždy vděčnost, pokora a dík za každý den, který můžeme z Jeho milosti prožít.
Danuše Bednářová
