Zdravím vás všechny a ráda bych se podělila o zážitky z misijního výjezdu do Maroka, který se uskutečnil mezi 14.5. – 30.5. Přidala jsem se k partě 11 lidí z Anglie, výjezd pořádala misijní organizace World Global Horizont ve Walesu.
Byl to pro mě silný zážitek a utvrzení touhy sloužit jiné kultuře. Už pár let mi leží na srdci Tibet (je pravda, že už ne tak silně jako na začátku), proto jsem ráda, že jsem měla příležitost zkusit si pobýt nějakou dobu v jiné kultuře.
Vyjížděli jsme z Doveru v Anglii a pak nás čekala dlouhá cesta přes Francii a Španělsko. V Maroku jsme se rozdělili na dva týmy. Ten náš (7lidí) zůstal na severu v malém městečku Chefchouen a druhý tým jel na jih do LLayounne.
Chefchouen je v dnešní době turisticky hodně navštěvovaný, ale ještě do 19.stol. se do tohoto města dostali jen tři Evropané, myslím, že dva z nich byli misionáři, kteří tam byli zabiti. Maroko je muslimská země, i když si myslím, že hlavně turisticky navštěvovaný sever není tak ortodoxní jako třeba jih. Chefchouen je taky proslulý jako drogové centrum. V horách se pěstuje marihuana a mák na opium, takže je víc než jednoduché sehnat „kvalitní zboží“ kdykoliv a kdekoliv. My holky jsme ani nemusely nosit šátky. Když 
jsem se poprvé procházela uzounkými uličkami, připadala jsem si jako ve snu. Všechny domečky a stěny jsou natřeny namodro. Ženy a děti nás hlasitě zdravily. Většinou jsme taky chodili stejnou cestou a po pár dnech nás poznávaly a některé se chtěly bavit. V tom byla potíž, že nikdo z nás neuměl pořádně francouzsky, což je oficiální úřední jazyk. Naučili jsme se pár slovíček arabsky, a pak to šlo rukama nohama.
Nejsilnějším zážitkem bylo pro mě seznámení se s místními ženami, které nás pak vzaly do tamních lázní-hammamu. Na jedné z našich pochůzek jsem se zapovídala s ženou sedící na schodech. Snažila jsem se jí říct, že má hezkou hennu na rukách, a skončilo to pozváním k nim domů. A tak jsme šly, byly jsme pohoštěny a asi hodinu si „povídaly“. Možná se vám to nechce věřit, ale my si opravdu popovídaly. Sued a Fatima neuměly anglicky, my neuměly arabsky, ale strávily jsme tam
hodinu plnou smíchu z našich pokusů se domluvit. Ten den nás pak vzaly do lázní, kde jsme musely sundat všechno oblečení, a pak už jsme se jen potily. Sued a Fatima nás polévaly kbelíky vody a drhly nám kůži. My Evropané nejsme zvyklí na takovou intimitu s cizím lidmi, tak jsme se celou dobu hihňaly jak pominuté. Ony to braly jako posloužení nám. Byly jsme tam jediné Evropanky, takže ostatní ženy docela koukaly, kde jsme se tam vzaly.
Ženy mají mezi sebou hodně pevné a blízké vztahy, znají jedna druhou, neustále spolu tráví čas s dětmi, muže jsme většinou viděli sedět v kavárnách a čajovnách. Párkrát jsme mluvili o Ježíši přímo na ulici, jeden muž přikyvoval, že taky věří v Ježíše… ano, ale jen jako 
proroka. Kéž by tito lidé mohli Ježíše přijmout jako tu jedinou cestu do nebe.
Tato misijní organizace už takhle v Maroku byla 20x, sice ne tak dlouhou dobu jako tentokrát, ale nikdy se jim ještě nepovedlo navázat vztahy a být nějak blíže v kontaktu s místními lidmi, až tentokrát to bylo průlomové. S těmi ženami jsme si vyměnily adresy a kontakty s tím, že pošleme fotky a budeme si psát. Měla bych se zapsat na hodiny arabštiny.
Chodili jsme na modlitební procházky a modlit se nad město, měli jsme i skvělý čas mezi sebou, ve ztišeních a chválách, kdy Bůh promlouval i ohledně Chefchouenu. Jeden večer při chválách a modlitbách více lidí prožilo, že se Duch Boží prochází ulicemi a klepe na dveře… Věřím, že Jemu na těch lidech moc záleží, že se chce více zjevovat mezi muslimy, že On opravdu bude jednat, dávat sny… Sued a její rodina zůstanou v mém srdci a pevně věřím, že se s nimi ještě setkám.
A tak jestli si někdy vzpomenete, můžete se taky přimlouvat, ať Bůh vyšle lidi, kteří by šli třeba do Chefchouenu, ať přijde probuzení i do Maroka. Amen.
V Kristu vaše Štěpánka.
Štěpánka Lukačovičová
AC Havířov
