Na jaře roku 1993 jsme si s Káťou na jedné procházce starou Prahou povídali o válce v bývalé Jugoslávii. Vyjadřoval jsem tehdy nahlas své přesvědčení, že si Pán určitě povolá do této země misionáře z Česka i Slovenska, protože jako národy k sobě máme blízko. A jako bych někde metr nad hlavou slyšel:
„A vy s Káťou budete první.“ Od té chvíle jsem se té myšlenky nemohl zbavit. Bylo to tak šílené a nepravděpodobné, že by to mohlo být od Pána. Byl jsem tehdy spokojeným pastorem v KS Praha – region sever a nic mě nelákalo méně než misie v cizí zemi, kde navíc řádila občanská válka. Dohodli jsme se s Káťou, že o tom nejdřív nebudeme s nikým mluvit a jen se modlit, jestli nás tam skutečně povolává Pán.
A čím dál víc jsme prožívali, že by to tak mohlo být. Na jedné z pastorálek Dan Drápal, tehdy pastor KS Praha, vyhlásil sbírku na naši cestu do bývalé Jugoslávie. Podotýkám, že jsme Danovi ani nikomu jinému nic o našich plánech neřekli. Jeho spontánní jednání jsme si nemohli vysvětlit jinak, než že mu to položil na srdce Pán, a nám tak dal znamení, že je v tom s námi. Nakonec jsme se se svými úvahami o misii svěřili starším sboru a pastorovi a naslouchali jim. Naše jistota, že nás Pán volá do bývalé Jugoslávie, rostla s každou další návštěvou této země. V červnu 1993 jsme se s Káťou vzali a na svatební cestu jsme jeli na Istrii do Chorvatska. Po čtrnácti dnech jsme se na teologické fakultě v srbskými tanky obklíčeném Osieku setkali s naším českým týmem, sestaveným z několika studentů Biblické školy KS Praha, jedné tlumočnice a jedné fotografky. Někteří z tohoto týmu rovněž uvažovali, že by odjeli na misii s námi, a chtěli se s tou zemí seznámit blíže. Objížděli jsme tampónové zóny, navštívili několik sborů i uprchlických táborů v různých městech, rozdávali vitamíny a léky a naslouchali děsivým příběhům civilistů, válečných uprchlíků i jednoho odstřelovače. Všichni jsme byli tím, co jsme viděli, slyšeli i zažili, otřeseni.
Po návratu do Česka ti, co o misii uvažovali, o ní uvažovat přestali. Jen mne a Káťu tato zkušenost ujistila, že nás tam Pán volá. Jen jsme nevěděli kam, jestli do Srbska, Chorvatska nebo Slovinska.
Rok nato jsme strávili ještě s Pitzmosovými, kteří se k nám připojili, dva měsíce jako dobrovolníci v sirotčinci v Rovinji.
S majitelkou sirotčince jsme se seznámili při naší první cestě. Během těchto dvou měsíců jsme viděli, že nám Pán otevírá dveře právě zde, v Rovinji. V následujícím roce 1995 jsme v sirotčinci strávili 4 měsíce a připravovali se na přestěhování. Vedení sboru v Praze naše povolání potvrdilo a 6. 1. 1996 jsme vyrazili naším Oplem, až po střechu narvaným věcmi, do Rovinje.
Od té doby uběhlo 14 let, dnes je v Rovinji letniční sbor s vlastní budovou. Sborem prošlo za ty roky kolem
osmdesáti lidí, někteří se oženili či provdali do zahraničí, někteří odpadli, jiní umřeli nebo se odstěhovali nebo se s námi rozešli. A rozchodů jsme si za ta léta užili opravdu hodně. Dnes má sbor ke třiceti členům. Je vybudován tým místních lidí, kteří ve sboru slouží různým způsobem a jsou nasazeni v šíření Božího království. Vize našeho sboru je být současnou moderní církví, která odpovídá na potřeby lidí dnešní doby srozumitelným jazykem. A jediný jazyk, kterému zde lidé rozumí, je hedonistický. Proto chceme být těmi, kteří nalezli největší rozkoš v Bohu. Já sloužím jako pastor a mou službou je kromě vedení sboru
a pastorace budování vedoucích a práce pro Teologickou komisi EPC Chorvatska. Poslední rok se rovněž věnuji organizování lokálních pastorálek a budování jednoty mezi pastory na Istrii.
Moje manželka Káťa se kromě péče o domácnost a častých návštěv u nás doma věnuje našim třem dětem, Terezce (12), Matyáši (8) a Martinovi (2), z nichž Terezka a Matyáš chodí do italské školy, takže to mají ve škole o poznání těžší. Přesto to však zvládají skvěle.
Naším cílem je zasáhnout celou Istrii evangeliem, založit v každém městě sbor, v každé vesnici domácí skupinu a vytvořit síť
jednotných sborů, které spolu spolupracují, navzájem si pomáhají a společně táhnou za jeden provaz. Je to cíl, který přesahuje naše možnosti, schopnosti a zřejmě i život. Ale protože náš Bůh je
Bohem generací, věříme, že naši biologičtí i duchovní potomci budou v tomto díle pokračovat.
Jiří Dohnal
Misijní práci Dohnalových v Chorvatsku můžete podpořit prostřednictvím N. f. Nehemia – číslo účtu 100 113 352 / 0300, v. s. 2800.
