Jak se pozná, že na Těšínsku je zdravější církev než v Praze?
Jsem moc rád, že sbor, kde jsem členem, vyslal do různých zemí světa něco přes deset misionářů. Naše největší misionářská kolonie je v Chorvatsku a čítala šest osob (dnes jsou tam misionáři čtyři plus pět, v době, kdy to čtete, už možná šest na misijním poli narozených dětí). To, že máme misionáře, mi dává perspektivu, že tady nejsme jen sami pro sebe.Jasně, jako křesťané, jako členové církve velmi dobře víme, že nás Pán Ježíš posílá, abychom sloužili druhým – to je přece samozřejmost. Samozřejmost, to ano, ale někdy to není skutečnost. Na vývoji našeho sboru, který jako aktivní účastník sleduji už přes čtvrt století, totiž pozoruji, že se ve svých důrazech a činnostech proměňuje. Před těmi skoro šestadvaceti lety, kdy jsem tam přišel poprvé, jsme byli horlivými šiřiteli evangelia. To se o nás momentálně říct nedá. Vždycky jsme byli štědrým sborem, ale nejen díky spontánní štědrosti, třeba v době povodní, ale také díky pravidlům, která jsme si nastavili (na misii jde povinně 7 % sborových příjmů, ale k tomu je třeba připočíst i mimořádné dary, takže např. v roce 2007 to bylo celkem 12 % – číslo za rok 2008 nemám k disposici, ale bude to zřejmě podobné). Toto pravidlo nám pomáhá vytrvat. Dynamika života společenství má své meandry a jsou věci, které pomáhají udržovat směr.
Po vyslání desítky misionářů v 90. letech přišlo v našem společenství období, které podobné činnosti tak příznivé nebylo. Myslím, že přesto, že se to snažíme změnit, momentálně stále ještě jsme sborem soběstřednějším než v době vyslání zmíněných misionářů. Sbor může procházet různými obdobími, ale misionáři zůstávají u své rozdělané práce. V těchto lidech, které dobře znám a které obdivuji, mám ztělesněnou a dýchající vizi církve, která dává, církve, která je ven zaměřená víc než sama na sebe. V obětavé, nelehké, zranitelné, ale ovoce přinášející práci lidí, které vyslal, když byl evangelizačně horlivější, náš sbor zvláštním způsobem nastavuje zrcadlo sám sobě.
Misionáři i po letech potřebují finance. I když adaptujeme budovu, nemůžeme misionářům říct, aby rok nejedli, že se jim, až zase budeme mít k dispozici víc financí, ozveme. To, že je máme, nejen udržuje naši globální perspektivu, ale přímo nás nutí, abychom neinvestovali jen do svého.
Jsem náhodou členem poměrně velkého sboru, který má víc možností, než sbor pod sto členů nebo než misijní skupina. Jsem však přesvědčen, že nasměrování k vysílání a podpoře zahraničních misionářů má být součástí života úplně každého společenství křesťanů. Malý sbor, který by mít misionáře v zahraničí sám finančně nezvládal, má k dispozici různé u nás působící misijní organizace, které mu v případě, že je u některého člena rozpoznáno povolání k misii, mohou pomoci. A v případě, že v nějakém společenství zatím žádného potenciálního misionáře nemají, mohou si najít nějakého misionáře vyslaného někým jiným a podílet se na jeho podpoře.
Církev vysílající misionáře není žádnou nadstavbou. Taková církev je normální, na rozdíl od církve, která misionáře nevysílá a věnuje se jen svým programům (a to mohou být samé dobré věci). Moc si přeji, aby fandové misie nebyli vnímáni jako spolek podivínů, kterých je málo a které je třeba brát s rezervou. Zájem o misii svědčí o míře zralosti církve. Například misijní víkend, který letos 7. března pořádalo šest misijních organizací v Českém Těšíně, měl více než dvojnásobnou účast zájemců o misii oproti o měsíc dříve konané obdobné akci v Praze. Mezi stovkou účastníků bylo v Těšíně i 15 pastorů, zatímco v Praze se „elitního“ semináře vedeného zahraničním odborníkem účastnili pouze dva. Pro mě je to jasný signál, který mi ukazuje, že na Slezsku je církev v lepším stavu, než v Praze a přilehlém okolí. Nicméně si myslím, že kdyby církev byla opravdu zdravá, muselo by i na Těšínsku přijít několikanásobně víc lidí.
O něčem podobném mluví skutečnost, že křesťané dávají na sirotky a na lidi postižené povodní snáze a více než na evangelizaci. To mi prozradil vedoucí jedné vlivné humanitární organizace v Británii, ale je to skutečností i v jiných zemích. Ježíš ale nevolal křesťany k zahraniční misii jen tak. O tom, jaký úkol je prvořadý, zda je to misie, nebo sociální práce, nebo něco ještě jiného, nemůže být pochyb.
Je na každém z nás, kdo se hlásíme ke Kristu, abychom si našli své místo v plnění našeho nejdůležitějšího společného úkolu. Všichni vedoucí by měli uvažovat, kdo je v jejich společenství k misii obdarovaný a u koho lze zvažovat Boží povolání k práci na misijním poli. Také by měli přemýšlet nikoli zda, ale jak zahraniční misionáře podporovat (a to i v případě, že jejich sbor žádného nevyslal). To se ale týká nejen vedoucích, ale všech kristovců.
Je mi líto, že z této stránky oslovuji zase hlavně těch pár fandů misie, že přesvědčuji už přesvědčené. Rád bych tě, milý čtenáři, povzbudil. Pokud se podílíš na vysílání misionářů, ať už finančně, prakticky nebo modlitbou, jsi blahoslavený: podílíš se na nejdůležitějším úkolu církve, který tady na zemi má.
Tomáš Dittrich
Autor je šéfredaktorem časopisu Život víry
(www.zivotviry.cz).
