Manželé P. se vrátili na krátký čas do ČR. V arabském světě se postupně adaptují a učí novému jazyku i kultuře. Postupně navazují kontakty s místními lidmi…
Skoro po čtrnácti měsících jsme se vrátili na návštěvu ČR ze Středního východu, kam jsme odjeli s dvou až tříletým cílem učit se arabský jazyk a být v arabské kultuře za účelem adaptace. Poté bychom se měli přesouvat dál, dá-li Bůh, a to směrem do oblasti Perského zálivu. Rádi bychom zkusili vyjádřit, co jsme za onu dobu prožívali jako rodina z různých stran.
Asi nejtěžším obdobím pro nás byly první tři měsíce, kdy začal určitý režim – týmová setkání (americký tým), škola (arabský jazyk), škola naší tehdy ještě čtyřleté dcery, služba s týmem, návštěvy místních lidí, do toho jsme moc nespali (vlivem horka) a zvykání si na zvuk z mešit, který nás pravidelně v noci budil (a stále budí).
Nejtěžší z toho všeho asi bylo, když naše dcera začala chodit do místní školky. Neznalost arabštiny a angličtiny pro ni byly velkou a složitou bariérou. V prvním týdnu ji učitelky při našem odchodu musely držet, Melanie plakala a chtěla pryč a my museli rychle odejít, aby to bylo co nejméně bolestivé pro nás všechny. Po jednom až dvou týdnech už „jen“ plakala ráno ve školce a někdy ještě i doma u snídaně. Po třech měsících jsme však mohli vidět změnu. Jsme vděční Bohu, že i skrze toto období nás provedl, že nás nesly modlitby Božího lidu.
Kultura v kultuře. Čelili jsme i různým výzvám, ale s jednou z nich jsme tedy moc nepočítali. Netušili jsme, že pro nás setkání s místním americkým týmem nebude „odpočinková záležitost a načerpání“ (jak to popisují Američané v týmu mezi sebou), ale vyčerpávající čas jak po jazykové, tak i kulturní stránce (ale toto je naše zkušenost a nemusí platit pro všechny lidi).
Byť s manželkou mluvíme anglicky, stále je pro nás angličtina druhým jazykem, přes který se nyní ještě učíme arabsky, a to je opravdu náročné. Museli jsme si taky přiznat, že i americká kultura je jiná a být v čistě americkém týmu je něco jiného, než v mezinárodním (není to stížnost vůči Američanům, jen konstatování, protože jsme nečekali, že budeme čelit dalšímu kulturnímu šoku i s touto skupinou lidí).
Díky Bohu jsme však všechny věci zvládli. Vnímali jsme Jeho vedení a provázení. Obecně jsme se snažili mít za všech okolností postoj vděčnosti. Věděli jsme, že nás Bůh povolal a že nás povede dál a bude nás zase připravovat na budoucnost.
Radosti jsme prožívali, když nás Bůh konkrétně vedl, komu a jak předat Bibli v arabštině (aniž bychom v té době znali něco arabsky), prožívali jsme takové nadpřirozené navazování vztahů se sousedy v domě, kde bydlíme, a obecně jsme se opravdu radovali, že můžeme být v centru Boží vůle – mezi muslimy a vyvýšit jméno Ježíše Krista a jeho božství tam, kde je popíráno.
Rozšíření naší rodiny. Velkou radostí a vděčností bylo pro nás narození naší druhé dcery Mii. Narodila se
v lednu tohoto roku na Středním východě zdravá i přes prognózy doktorů, že budeme mít nemocné a handicapované dítě. Věřili jsme, že i s těmito prognózami máme odjet a důvěřovat Bohu, že On má stále vše
pod kontrolou. Jemu vzdáváme chválu a děkujeme Mu, že se skrze to oslavil, a osobně věříme, že naši dceru uzdravil (ale to je jiný příběh).
Nemůžeme říct, že bychom chtěli něco do budoucna změnit či dělat jinak. Možná spíše cítíme, že ačkoliv
jsme lidé nedokonalí, Bůh vše předem připravil a my jsme se Ho v celém procesu snažili poslouchat a důvěřovat Mu. Vlastně nás to budovalo, ne vždy to však bylo jednoduché. Naopak upřímně vyznáváme, že ačkoliv můžeme mít zkušenosti, ve kterých jsme dokázali obstát a věřit, přicházejí chvíle, kdy jsme schopni jednat přesně opačně. Z tohoto nás Bůh usvědčil před pár týdny.
To, co bychom opravdu chtěli měnit, jsou postoje našich srdcí, které mají tendenci někdy pochybovat a nedůvěřovat i přes to všechno, co jsme už mohli s Bohem zažít. Mnohdy je víra opravdu jen o tom věřit a neřešit různá „pro a proti“ nebo „logiku věci“.
Kéž v nás tedy může skrze různé okolnosti stále růst víra i důvěra v Něj. Kéž je to vše na Boží oslavu.
Pokud byste chtěli podpořit službu MP, prosím, použijte č. ú. 1057340/2060, v. s. 2308.
