Moje první cesta do Afriky

Od 28. 10. do 14. 11. 2019 jsem se mohla spolu s Mirkou a Leošem C. zúčastnit cesty do Etiopie a Tanzanie, kde jsme chtěli navštívit místa, v nichž Nehemie podporuje školy, dětské domovy, svépomocné podnikatelské skupinky žen, evangelisty, sirotčince, kozí farmy atd.

Asi pět dní před naším odletem se výrazně změnila bezpečnostní situace v Etiopii, a proto jsme se prvních osm dní nedostali mimo hlavní město Addis Ababa, a novinky z etiopských projektů tak mohli pouze slyšet převyprávěné od koordinátorů, pastorů, evangelistů či dalších místních křesťanů, kteří za námi do hlavního města navzdory nebezpečí přijeli.

V Tanzanii jsme strávili následujících devět dní. Jednak jsme mohli krátce pobýt v hlavním městě Dar es Salaamu, ale hlavně jsme strávili více dní v Kemondu ve škole a v sirotčinci fungujícím podobně jako české S.O.S. vesničky, a pak dva dny v Masajské stepi – též ve škole, s místními ženami v jejich vesnici a s misionáři z německé Nehemie (AvC), jež zde pracují.

Střípky z africké cesty – část první:

Po získání víz v Addis Ababa opouštíme letiště a čekáme na našeho průvodce bratra Teklu – na jedné straně silnice stojí všichni, kdo právě přiletěli, na druhé straně silnice stojí zástup čekajících Afričanů vyhlížejících toho, komu přišli naproti. Očekávání na obou stranách.

Addis Ababa je zrovna v období sucha, všude prach a suchý vzduch, nadmořská výška 2 355 m.n.m.

Vidíme více vojáků se zbraněmi. Je znát napětí v zemi dané nedávnou střelbou a umíráním mnoha lidí, separatistickými tendencemi jedné z majoritních etnických skupin Oromo, nespokojeností některých obyvatel. Všude je patrná velká chudoba.

Doprava v Etiopii je méně o užívání blinkrů, zato o výrazném používání klaksonů. Jezdí se vlevo.

Premiér Etiopie je znovuzrozený křesťan, dostal letos Nobelovu cenu za mír (za situaci mezi Etiopií a Eritreou). Nechal vybudovat Ethiopian Unity Park věnovaný historii Etiopie, fauně a flóře, národním zvykům, panovnickým dynastiím, a to aby povzbudil a pozvedl povědomí Etiopanů o jejich vlastní hodnotě, jelikož se i v kontextu Afriky velmi podceňují.

V hlavním městě je zřetelný mix kultur – potkáváme Etiopany z nejrůznějších zdejších etnických skupin. Setkáváme se i s bohatými lidmi, i s bezdomovci spícími na ulici (i za bílého dne), s lidmi v kvádrech i s žebrajícími dětmi. Mnoho kontrastů.

Jogurty nebo sýry se tu obvykle nejí, protože jsou strašně drahé a tudíž vnímané jako jídlo pro boháče. Čerstvé ovoce a zelenina jsou super.

Křesťané si jsou vědomi toho, že nevědí dne ani hodiny a že zítra mohou být mrtví. Mnozí, kteří se obrátili ke Kristu z jiného náboženství, platí vysoké oběti.

Slum Lideta, kde pracují křesťané mezi HIV pozitivními lidmi a velmi chudými – místo, kde mohou ženy i děti slyšet o Kristu a zapojit se do malých podnikatelských skupinek. Pracuje tady Ibrahim, jenž sám vyrůstal jako jedno z dětí podpořených Nehemií a českými křesťany (viz jeho svědectví v jednom z minulých čísel Nehemie).

Co restaurace, to jiné servírování kávy, která se tu většinou pije velmi silná a bez mléka. Mohli jsme vidět i celý rituál její přípravy od pražení až po ochutnání.

Amharsky se nedorozumíme, komunikujeme anglicky a v neděli po sboru s jedním bratrem překvapivě i rusky, studoval v Kyjevě. Jeden večer posloucháme krásnou češtinu bratra Teswaye, jenž před rokem 1989 studoval v Brně.

Při vstupu do Tanzánie nám na letišti scanují i otisky všech prstů, fotí nás, platíme víza a pak se vydáváme k Wernerovi a Regině Drottlefovým, kteří zde skoro celý život pracovali jako misionáři a nyní jsou již v důchodovém věku.

U Indického oceánu se po více než týdnu můžeme pořádně nadýchat vlhkého a voňavého vzduchu bez prachu. Ovšem teplota je tu kolem 35 stupňů Celsia. V noci trochu prší.

Jako pohoštění je mj. ovocný salát z čerstvého ovoce a zmrzlina . Papája, mango, banány, ananasy, citrusy, avokáda, ale třeba i rýže, maniok, jackfruit, citrusy, cukrová třtina, čaj, káva – to vše se v Tanzanii pěstuje a jí.

Budíček ve 3.55 a cesta na letiště, odkud se vydáváme do Bukoby a do sirotčince Bethany Kemondo Children´s Center v Kemondu, kde kdysi dlouhou dobu pracovala jako misionářka Katka Žurková (a doteď tam na ni mnoho lidí s láskou vzpomíná). Viktoriino jezero vypadá jako moře, je obrovské. Vegetace nádherná – jako když procházíte botanickou zahradou.

Hurá, v Tanzanii už lze aspoň základně komunikovat ve svahilštině. Jsem nadšená, protože i těch pár vět, jež jsem se za 4 měsíce studia mohla naučit, staví mosty k lidem a otevírá srdce.

Na dveřích jednoho domu ve vesnici za dětským domovem je nápis Jesu ni kubwa. Ježíš je velký!

Během dní v Kemondu vidíme školu, jednotlivé domy z dětského centra, dílny, kde se někteří mohou vyučit základním dovednostem, máme možnost rozhovorů s dětmi i s některými učiteli a maminkami, slyšíme silné příběhy některých rodin či dětí.

Ranní školní autobus (dodávka) poněkud praská ve švech, jednu chvíli nás v ní sedí 13, z toho čtyři dospělí, poté, co my tři Češi vystoupíme, dodávka objede další svozová místa a nakonec v ní jede řidička Deborah (jinak dcera Drottlefových) a 16 afrických dětí (v čase cca kolem 6.45 – 7.20).

Vidíme, jak se v noci loví kobylky zvané senene do obrovských trychtýřů, a druhý den máme tu čest i ochutnat. (Hmm, Janu Křtiteli tedy asi nechutnaly jako škvarky, protože nejedl vepřové, ale mně to tu chuť trochu připomínalo…).

Navštěvujeme místní křesťanské rádio v Bukobě a Leoš natáčí sdílení o moravských bratřích.

Můžeme se seznámit s některými problémy místního školství (např. nedostatek motivovaných učitelů, problémy s tím, že se vzdělání už od MŠ platí, a pokud jsou rodiny chudé, v lepších případech chodí do školy jen nejstarší dítě, frontální výuka – někdy i v počtech 84 žáků ve třídě na jednoho učitele, nedostatek učebních pomůcek, problematika s porozuměním jazyka, AJ se učí drilem – vícekrát se stane, že nás děti i velmi pozdě večer zdraví voláním „Good morning, madam!“ zjevně bez porozumění toho, co říkají…).

Sponzorské dary Čechů jsou moc důležité, potřeb je mnoho a za nevelkou částku v Kč lze někdy doslova udělat v Africe divy… Vede to k úvaze, jak moudře/ nemoudře spravujeme své finance a to bohatství, které od Hospodina ve střední Evropě máme.

Při přeletu zpět do hlavního města na malém bukobském letišti lékařská kontrola, všem cestujícím měří teplotu a kontrolují, zda se nevracíme např. z Ugandy či z jiných míst zasažených ebolou.

Poslední dva dny trávíme v Masajské stepi – cca necelé tři hodiny od města ARUSHA. Příroda jiná, ne tolik zelená, ale krásná – vidíme stáda zeber, pakoňů hřivnatých, antilopy, hlodavce a velikánského ptáka, u nichž neznám jména, v jednom místě skupinu paviánů (v Kemondu jsme viděli kočkodany), všudypřítomná stáda krav s Masaji, oslíky nesoucí kanystry s vodou, štěňátka. Místy jsou patrné velké kopce sopečného původu, někde rostou baobaby.

Škola v Loltepes, což znamená místo bez vody, je pro 150 dětí, MŠ (jsou ve dvou! třídách) a cca 450 dětí z prvního stupně (6 tříd). Některé chodí každé ráno i osm kilometrů stepí, aby se do školy dostaly. S misionářkou Ray, původně žurnalistkou z Číny, si povídáme, jak se v místních podmínkách učí angličtina a jak zvěstovat dobrou zprávu.

Překvapuje mě, že v masajské škole i to, co říkám svahilsky, tlumočník překládá, děti mluví jen masajsky, hlavně ty mladší. V jedné třídě je holčička Zuzana.

Opět vyprávíme o České republice a zvlášť Miri má hezká slova povzbuzení a motivace pro jednotlivé třídy.

Odpolední návštěva masajské vesnice Boma a tradičních chýší, čas mezi dětmi a ženami a také mezi kozami a ovcemi při podvečerním zahánění do ohrad je speciální a nezapomenutelný. Hmm, málem se s Mirkou stáváme majitelkami každá jednoho kůzlete. Ale pak nám je Masajka zase bere a nechává si je. To je fajn, protože jinak bychom si je musely zítra odvézt do Evropy.

Mimochodem stejná Masajka mi předtím říká, že až přijdu příště, ať mluvím její řečí.

Večer společný táborák a večeře u ohně, také evangelizační slovo, zpěv dětí a zvonění kravských zvonců.

Na všech místech potěšily dárky z České republiky. Děkujeme ochotným dárcům.

Když se mne hned po návratu někdo zeptal, jaký je můj největší zážitek z Afriky, tak to, že tam Pán Bůh ke mně konkrétně mluvil a že to nebyla ojedinělá cesta, ale že vím, že se tam vrátím a budu pracovat v Masajské stepi. O tom víc někdy příště.

Děkuji za veškerou dosavadní modlitební, finanční i praktickou podporu.

Mungu akubariki! Bůh vám žehnej. Zuzka Sedláčková ze Sadské, AC Lysá nad Labem

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář