Egypt, Káhira, Delta… Místa, která mi ještě před půl rokem byla neznámá, ale po pěti měsících života jsem tam nechala kousek svého srdce. A vím, že to Boží je tam celé. (Snad to tak můžu říct?:))
Egypt vidím jako zemi plnou rozporů. Od vyprahlé pouště na jedné straně, přes klidné vody Nilu až k úrodným polím u Středozemního moře. Podobně je to však i mezi lidmi. V nedávné době se politická i náboženská situace země velmi změnila, a to ne k dobrému. Když jsem se dívala na lidi okolo sebe, viděla jsem beznaděj z toho, jak jejich země upadá. Mezi křesťany také smutek z toho, jak moc zemi vládne islám. Ale pod tím vším je cítit zvláštní hrdost a odhodlání nenechat se zlomit okolnostmi. Myslím, že toto může být jeden z důvodů, proč jsou místní muslimové ochotní vyslechnout si evangelium. Protože přináší naději. Samozřejmě každý misionář musí mít na mysli opatrnost. Ale co se týče ochoty naslouchat příběhu o Ježíši a diskutovat o víře, osobně jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo odmítnul. Zvlášť si vzpomínám na setkání s jednou kamarádkou. Seděly jsme v McDonaldu a během procvičování arabštiny jsem jí mohla říct velkou část příběhu o narození Ježíše a také nějaké verše. V tu chvíli nedala příliš najevo, co si o tom myslí. Věděla jsem, že je z konzervativní muslimské rodiny a že po tomto se se mnou už možná nebude chtít setkat. Později mi však napsala, že by chtěla, abychom se znovu viděly. A potom, ještě než jsem sama začala, ptala se, jestli mám další část příběhu. Když jsme se viděly naposledy, vzala si i Lukášovo evangelium. Věřím, že se jí Bůh dotkl, a modlím se, aby jí poslal další lidi, kteří ji přivedou zase o krok blíže k Němu. Většina misie v Egyptě vypadá takto, založená na osobních vztazích a společně tráveném času.
Co by dělal Ježíš? Zároveň jsem si každý den uvědomovala potřebu Božího zásahu do života lidí okolo mne. Když jsem šla městem, přicházely mi myšlenky, co by dělal Ježíš, kdyby procházel touto ulicí, s kým by prohodil pár slov, s kým by vedl delší debatu, komu by pomohl a koho napomenul? Vzpomněla jsem si přitom na písničku „Christ has no body now but yours“. Zpívá se v ní, že Kristus nemá jiné tělo na zemi než to naše, nemá jiné ruce ani nohy než ty naše. My jsme těma rukama, které mohou pomáhat, a ústy, která mohou zvěstovat a říkat lidem: jděte za Bohem. My jsme jeho vyslanci smíření, jak se píše v 2. Korintským 5,20 – 21. Ať už je to doma mezi vlastními, nebo v cizině.
