Další pracovní tým v Morogoro – Tanzanie

Tři muži přijíždějí do dětského domova v Tanzanii. Přípravy bez stresu? Když jedete do Afriky poprvé, je to dobrodružství a velký adrenalin. Před odjezdem vyřizujete očkování, zjišťujete všechny možné informace a zavazadlo balíte už měsíc předem. Všichni kolem se ptají, jestli se nebojíte, a vy samozřejmě říkáte, že ani ne, ale někde uvnitř máte spoustu otázek. Když jedete do Afriky poosmé či podeváté, tak mnohé už neřešíte a pas vytáhnete z šuplíku možná dva dny předem. O tom, kde máte zavazadlo, se začínáte zajímat až o víkendu před odletem. A někteří vás mají i za hrdinu, který se nebojí pavouků a švábů. Takový posun v myšlení zná asi každý, kdo pravidelně cestuje. To, co se ale nemění tak rychle, je Afrika. Když vyjdete z letiště v Dar es Salaamu, tak se na vás stále usmívají místní taxikáři a nabízejí vám, že vás za dolary dovezou snad i na Měsíc. A každý se vás snaží přesvědčit, že je to právě on, kdo to umí nejlépe. Opět se na vás vrhají davy nosičů, kteří vám vyrvou zavazadla z rukou a za patřičný bakšiš odnesou k autu.

Nový pokoj pro zástupce. Na letošní pracovní misijní výjezd (od 11. do 29. 6.) jsme se vydali opět do Tanzanie a opět do dětského domova v Morogoro. Znalost „terénu“ našemu tříčlennému týmu (Karel Fridrich, Jan Gavlík, Marian Lokaj) umožnila rychlé zapojení do práce. Zdálo se, že jsme začali tam, kde jsme před dvěma lety skončili. Během příprav jsme počítali s tím, že budeme pracovat na stavbě nové ubytovny pro sirotky. Později se to změnilo na výstavbu společenské místnosti
s jídelnou. Ale jak to v Africe běžně chodí, vše je předmětem změny. A tak po příjezdu jsme vyfasovali prostor vymezený čtyřmi betonovými piloty, kde měl vzniknout pokoj s příslušenstvím pro zástupce vedoucí dětského domova. Nad těmito piloty byl už vybudovaný pokoj pro vedoucí (i podle ubytování je pak zřejmé, kdo je postavený výše a kdo je podřízený). A protože náš čas je v Africe vždy omezený, záleží na správném načasování jednotlivých kroků. Týna, vedoucí dětského domova, nám dala k dispozici několik dospívajících chlapců, kteří pro nás chystali maltu a beton a dělali další pomocné práce. Bez jejich skutečné pomoci bychom neudělali zdaleka tolik. Afričané s oblibou říkají, že my bílí máme hodinky a oni mají čas. A to se odráželo i v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Hlavně v těch dodavatelských. Některé materiály se k nám dostávaly se zpožděním, a to samozřejmě brzdilo jednotlivé kroky. Dveře a okna přišly až poslední den odpoledne, a ty jsme už nestihli pořádně zazdít.

Pomoc na bohoslužbách. Obě neděle, které jsme v Morogoro strávili, jsme se také zapojili do bohoslužeb. Ani nevím, jak se to stalo, ale Marián dostal na starost besídky. On byl nakonec zcela vyčerpaný, ale děti nadšené a radostné. Co s nimi dělal, se nedá popsat, to se musí vidět. No a mě využili ke kázání Božího slova.
V porovnání s Mariánem jsem si připadal dost statický.

I přes všechny komplikace jsme mohli udělat velký kus práce, která povzbudila místní lidi k další činnosti. Znovu se ukázalo, že naším úkolem není jen něco udělat, ale jsme jakýmsi katalyzátorem a motivací pro místní. Svým přístupem je povzbuzujeme, že to jde a že je možné věci udělat pěkně a dokončit je.

Karel Fridrich
AC HUstopeče

Pracovní týmy můžete podpořit také finančně, a to prostřednictvím č. ú. 1057340/2060, v. s. 3000.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář