Ostrov Davao, Filipíny – celá cesta byla jako cesta apoštola Pavla, který sice měl plán a částečně se podle něho řídil, ale ve skutečnosti to byl vždycky Duch svatý, který určoval směr, a to i v našem případě.
Společník na cestách. Letošní výjezd byl výjimečný hned z několika hledisek. Nejel jsem sám, i když manželka s dětmi zůstala tentokrát doma. Bůh mi na modlitbách ještě v Česku položil na srdce bratra Marka Pezlara jako společníka. Marek Boží volání uposlechl a spolu s manželkou a dcerou se ke mně připojil.
Boží záměr. Bůh nás také nadpřirozeně vedl v Pekingu, kde jsme se v čase mezipřistání setkali s pastorem Tham Wanem (malajským ředitelem biblické školy na Filipínách) a jeho manželkou, abychom během společných tří hodin uviděli Boží záměr – příjezd na misijní konferenci do Brna, a to nejdůležitější – otevřené dveře pro české misionáře v Číně a Asii obecně.
Nezasažené národy. Namísto vyučování laických pastorů v Davao City v misijním centru, kde jsem měl učit předmět „Učení o Kristu – tzv. soteriologii“ a Marek „Život Pána Ježíše Krista“, nás Bůh vedl k nezasaženým národům, jako jsou Bdjao (Sama-Bajau) lidé, kterým se říká mořští cikáni, nebo Mguindanao. Obě skupiny lidí jsou muslimové. Celkově je na křesťanských Filipínách stále kolem 14 nezasažených skupin lidí, převážně muslimů. A díky tomu, že jsme nakonec nevyučovali, jsem mohl jet navštívit své spolužáky z biblické školy z Filipín, které jsem chtěl navštívit už v době plánování této cesty.
Nejzlomovější událostí v mém životě byla právě návštěva spolužáka Russe a jeho manželky v muslimské oblasti, kde založili farmu, ve které zaměstnávají místní muslimy. Někteří z nich jsou již díky jejich práci křesťany. Dále jsme druhého dne navštívili muslimskou univerzitu a setkali se s Russovými křesťanskými spolupracovníky, kteří na této škole pracují a misijně slouží.
Strach? Na této cestě, kam jsem jel sám autobusem, jsem poprvé ve svém životě zakoušel věci, které jsem za celý svůj křesťanský život nezažil. Bůh mi ukázal, že je v mém srdci kousíček místa pro „STRACH“. „WOW,“ řekl jsem si v duchu, „však jsme již Asii docela procestovali a já mám strach?“ To, čím jsem během tohoto dvoudenního pobytu prošel, se nedá slovy popsat. Zjistil jsem, že i jen sebemenší strach dokáže křesťana, ať je jakkoliv zralý, paralyzovat. Ale Bůh mě chtěl něčemu naučit. Na misii se nechodí, a to zvláště do oblastí, která je považována za červenou zónu a kde operují teroristické buňky, jako např. Abu Sayyaf na tomto místě, nijak jinak než z úplné odevzdanosti, a to dokonce s postojem, že na misii, neboli v těchto červených zónách, může naše pozemská cesta také skončit… pro Boží slávu.
Naše mise měla také za úkol přivézt finanční podporu pro studentku Chonu, kterou jsme jako stanice v Dačicích a Slavonicích podporovali. Boží nadpřirozené vedení na této cestě na ostrov Bohol, kde pobíhala skupina teroristů, kteří měli jediný cíl, unést cizince, aby za ně dostali výkupné, bylo evidentní. Byli jsme povzbuzeni zprávou, že před naším příjezdem pokřtili asi 40 nových lidí, kteří přijali Krista. Bůh také vyslyšel modlitbu Chony, aby jí dal motorku a mohla na ní cestovat do vzdálené biblické školy, kde již dnes vyučuje a my jsme mohli být součástí Jeho plánu tím, že jsme jí téměř na korunu z darů z Česka mohli motorku koupit.
Asie čeká na misionáře. To, jak kousek od místa, kde jsem spal, probíhala v noci kmenová válka, jak měli den před naším příjezdem do muslimské univerzity zkušenost s démonizovanou muslimkou a další události a příběhy, je na dlouhé povídání. Nicméně jsme s Markem o jedné věci zcela přesvědčeni. Naše cesta měla smysl, protože nám Bůh poodkryl své srdce – ASIE ČEKÁ NA ČESKÉ MISIONÁŘE!!! Co pro to uděláš?
