Jimma. V noci nás probouzí strašlivé dunění, jak déšť bubnuje na střechu, a ráno vidím z okna hotelu obrovské kaluže. Hned mě napadla myšlenka, jestli vůbec někdo na společné setkání přijde. Když se blížíme k místu určení, musíme vysednout z auta, protože terén je nesjízdný. V tu chvíli jsem si říkala, že kupovat si nové tenisky na cestu nebyl nejlepší nápad, protože období dešťů očividně ještě neskončilo. Během chvilky mám na botách pořádné koláče z červené hlíny doplněné trávou a kdoví čím ještě, ale to už vcházíme do křesťanského centra a z dálky slyšíme radostné vítání. Mám oči plné slz dojetí. Vypadá to, že snad přišla půlka města! Je zde hlava na hlavě a všichni tleskají. Chtěla bych se se všemi přivítat, ale pro velký zástup to není možné.

Shledání po delší době. Dva roky jsme se sem nemohli vlivem nepokojů dostat a mezitím jsme navýšili počet dětí ze 130 na 190. Byl pro nás dokonce připraven program, děti zpívaly, recitovaly žalmy a dokonce jedna dívenka vystoupila dopředu a popsala svou vděčnost, jak může díky pomoci Nehemie studovat. Bylo to dojemné. Přivezli jsme dětem nějaké sladkosti a předali dopisy s krátkým pozdravem.

Společně jsme pak jedli nalámaný chléb a pili vodu.Maminky nám děkovaly, tedy potažmo všem sponzorům, a některé s vděčností říkaly: „Děkuji, že jste nám pomohli! Manžel nás opustil, zůstala jsem na všechno sama.“ Na jiných jsem viděla, že se na jejich zdraví podepsala lepra. Byla to opravdová vděčnost za to, že na ně někdo myslí, a že jejich děti můžou chodit do školy.

Asi nedokážu zcela předat atmosféru, která zde byla, ale předávám alespoň na papíře tisíceré díky a mnoho požehnání z úst maminek i dětí i z úst sociálních pracovníků, kteří se dětem věnují. Opět mě to utvrdilo, že má smysl podpírat ruce těm, kteří jsou v nouzi, ztrápení či bez prostředků. Modlíme se, aby také všichni našli odvahu a vztáhli ruku k Pánu Bohu, který je připraven je vytrhnout z temnoty do světla.

Když jsme odcházeli, mé srdce přetékalo nadšením, jen mé boty vypadaly, že už to mají za sebou. Hlavou mi problesklo: Jak tohle budeme řešit, takto nás do hotelu nepustí. Odpověď přišla rychle. Naši přátelé nás vzali k místním čističům bot. Sedli jsme si u cesty do řady na lavici a mladíci nám poctivě a precizně vyčistili boty tak, že byly jako nové. Významně jsme je pochválili, že svou práci dělají neskutečně dobře, a ocenili jsme, že nežebrají na ulicích, ale živí se prací. Potěšení tedy bylo na obou stranách.

Kofele. Mnozí jste součástí podpory dětí, potažmo celých rodin už pěknou řádku let. Když jsme navštívili Kofele, došlo mi, že z malých dětí jsou už dospělí lidé. V loňském školním roce dokonce sedm dětí dokončilo vysokou školu zdravotnickou či ekonomickou. Nyní jich je na středoškolských a univerzitních studiích celkem 24. To je skvělá zpráva. I přesto, že zrovna Kofele bylo v předešlých letech terčem různých bojů a nepokojů, kdy vzbouřenci vypalovali budovy a rabovali, co se dalo, nabízíme lidem praktickou pomoc i naději a přemýšlíme o dodatečné pomoci.

Během našeho setkání jsme jim jasně a přitom přijatelně také vysvětlili, že nemůžou jen sedět a čekat, až jim někdo něco dá. Opět jsme jim připomněli, že lidé, kteří jim pomáhají, nejsou žádní zbohatlíci, ale lidé, kteří často dávají ze svého nedostatku, ne z nadbytku. Motivovali jsme je, že Bůh je především ten, který zaopatřuje. A že se můžou aktivně zapojit do podnikatelských skupinek. Navíc jsme je povzbuzovali k vděčnosti, aby si spočítali, co dobrého už mají. Vidíme za důležité motivovat rodiče i děti, aby pochopili, že oni sami můžou svou budoucnost změnit.

Vím, že je to obtížné, protože to, čím si v poslední době prošli, nebylo jednoduché. Vlivem nebezpečí a nejistoty se osm rodin přestěhovalo jinam do bezpečí. Ti, co zůstali, však procházejí strachem z budoucnosti. Mnozí kvůli minulým měsícům přišli o práci, které už tak bylo v této oblasti málo.

Zde je jeden příběh za všechny… Rodina chlapce jménem Habtamu Kasim má celkem 8 dětí. Maminka si přivydělává prodejem injery (typická etiopská placka – chléb) a otec pracuje jako námezdní dělník. Dohromady si denně vydělají na skrovné živobytí. Habtamu však mohl nastoupit do vzdělávacího projektu a jeho rodina byla velice šťastná. Habtamu si později začal částečně přivydělávat, a to tím, že za malý poplatek pronajímal své kolo a stolní fotbal svým známým. Když však přišli do města vzbouřenci, vše mu ukradli a Habtamu se psychicky zhroutil. Místní pracovníci jej vzali do psychiatrické léčebny v Addis Abebě. Díky Bohu se jeho zdravotní stav zase dostal do normy, a tak se mohl vrátit domů. Abychom jej podpořili, zakoupili jsme pro něj starší stolní tenis, který může opět za malý obnos pronajímat.

Jednorázová pomoc. Společně s koordinátory proto pře- mýšlíme o jednorázové podpoře, která by rodinám pomohla nastartovat malý byznys. Nyní jednáme, zda by pomohl pronájem půdy na pěstování zeleniny, či nákup ovcí, nebo jiná pomoc, která by zajistila rodinám alespoň malý příjem do rodinného rozpočtu navíc. Zároveň bychom jim tak umožnili pracovat a samostatně se podílet na obživě rodiny.

Opravdu si velice vážíme vaší dlouholeté podpory. Posíláme od rodičů mnohá slova díků a vděčnosti za vaši péči a starostlivost. Díky, že tak věrně stojíte po našem boku. Společně přinášíme změnu do lidských životů.

Volné děti jsou k dispozici zde a měsíční podpora stojí 500 Kč. Neváhejte nás kontaktovat na mcaskova@gmail.com a my vám pošleme kartu dítěte.