Majestátné hory lemují už čtvrtý den naši cestu. Zasněžené vrcholky některých z nich se tyčí až do výšky bezmála 7 000 m. Tyto dech beroucí scenérie nedávají spočinout našim foťákům a ani našim pohledům. Zkrátka, díváte se, díváte a nemůžete se vynadívat… Pamír je místo, které vás zákonitě uchvátí.
Nicméně nejsou to jen vysoké hory a hluboká údolí vetknutá do skalních masivů, ale i místní lidé, co upoutá vaši pozornost. Lidé, kteří sem zkrátka patří, lidé kteří se zde narodili a s největší pravděpodobností zde prožijí celý svůj život.
V průběhu naší dlouhé cesty se témata našich hovorů často mění. Mimo jiné diskutujeme o tom, jak se zde lidem asi tak žije… A závěr? Jednoznačný. “Žít na Pamíru není fakt lehké…“
Lidé jsou zde naprosto izolovaní od “civilizovaného světa”, což neshledáváme jako tu největší tragédii. Lidé toho obecně vydrží a přežijí hodně, a když se zde narodíte, je to váš domov, kde máte své kořeny a tak nějak sem patříte. Ta největší tragédie však je, že lidé jsou zde také izolovaní od Pravdy. V minulosti zde nepochybně byly pokusy zasáhnout místní evangeliem, o tom není nejmenších pochyb. Nicméně dnes žel bez viditelných výsledků. Většina místních původně vyznávala zoroastrismus a během 7. – 8. století přijali islám, který sem přinesla postupující arabská armáda.
Dnes většina Pamírců tvrdí, že ismailitská víra je podstatou jejich “pamírství”. A právě teď je kairos, neboli příhodný čas těmto ztraceným, jež “na konci světa” žijí osamoceni uprostřed majestátných hor bez věčné naděje, naději přinést. Rád bych vás pozval, abyste se stali součástí tohoto díla.
Modlete se prosím spolu s námi za nové příležitosti, jak místní efektivně oslovit, a za nové dlouhodobé misionáře do těchto končin.
