Když jsem plánoval tento únorový výjezd, prosil mě Roman Kornyjko, abych v Otčím domě zůstal až do středy, protože bude zasedat správní rada Otčího domu. Koupil jsem si tedy jízdenku na vlak do Apostolova na středu večer. Vůbec jsem nevěděl, proč jsem byl pozván na správní radu, a Roman mi až v úterý řekl, že jsem byl navržen na člena správní rady.Řekl jsem si, jaká čest, být ve vedení a spolupodílet se na rozvoji a vizi celé nadace Otčij dom. Ve středu ráno se do Otčího domu sjeli pastoři, misionáři a ředitelé misijních organizací z Ameriky i Evropy. Po modlitbách za Romana Kornyjka byl dalším bodem návrh, abych se stal členem, a rozšířil tak členskou základnu správní rady. Byl jsem jednomyslně přijat a prvním gratulantem byl pastor Slavik Radčuk. Až do večera se projednávalo mnoho bodů programu, správní rada byla zakončena společnou večeří.
Ale to nebyla jediná událost, která se v Kyjevě přihodila. Tentokrát jsem měl dostatek času povídat si s dětmi i vychovateli domova. Vypil jsem s dětmi kvanta čaje, kdy jsme si povídali o různých věcech i o jejich
budoucnosti. Oslavil jsem narozeniny s Anželou, která byla vděčná za všechny
sponzory, kteří platí její velmi drahou hormonální léčbu. Navštívil jsem rodinu sestry Táni, která byla jednou z prvních maminek vychovatelek a vychovávala kromě svých dvou dcer ještě 8 dětí. Kdysi jsem v této rodině strávil hodně času. Po jejím odchodu z Otčího domu nabraly její dcery v dospělosti špatný kurz a úplně odešly od Boha. Zašlo to až tak daleko, že začaly brát drogy, ale Pán se nad nimi po modlitbách mnohých smiloval a na konci loňského roku se obě vrátily zpět k Bohu. Byly vysvobozeny z pout smrti
a nejen ony, ale i jejich snoubenci, se kterými žily stejným způsobem života. Díky Bohu za jeho milost.
Spolu s Romanem jsme sloužili ve sborech Spasení v Kazatině, v Sofijivské Borščagivce a v Petrivském, Pán Ježíš se na každém shromáždění lidí dotýkal a hlavně v Kazatině se 5 lidí obrátilo ke Kristu a Pán Ježíš 8 lidí po modlitbách uzdravil z jejich nemocí.
Ljuba odešla k Pánu
V Apostolovu jsem byl tentokrát jen
4 dny, ale i tak jsme toho stihli dostatek. Ve čtvrtek a v neděli jsem sloužil ve sboru
Svoboda a v pátek jsme navštívili nově vzniklý sboreček dvou rodin ve vesnici Marganěc. V sobotu jsme opět spolu s bratry vyrazili do Carské báně (sauny), abychom si odpočinuli, načerpali nových sil a hlavně spolu pobyli.
Ptal jsem se Pavla Goluba, pastora sboru, u kterého bydlím, jak se daří sestře Ljubě, která před asi 4 roky přišla na shromáždění, když jsem kázal, žena bezdomovkyně
a alkoholička. Na výzvu byla první vepředu
a říkala, že když jí Bůh nepomůže, tak už nikdo. Bůh jí pomohl, uzdravil ji z alkoholu, dal jí zpět její děti, dostala novou občanku, dostala práci, hlídala modlitebnu a pletla ponožky a papuče pro děti. Jednoho dne Ljuba onemocněla
a v nemocnici v Dněpropetrovsku jí řekli, že má tuberkulózu kostí a že je HIV pozitivní. S touto nemocí válčila jeden rok, a když jsem
teď přijel do Apostolova, Ljuba ležela v nemocnici a její stav byl vážný. V neděli odpoledne jí ještě Pavel do nemocnice odvezl Večeři Páně a Ljuba Pánu Ježíši děkovala za to, že ji našel a dal jí nový život. To bylo naposledy, co s ní pastor mluvil, protože ve středu v ranních hodinách sestra Ljuba odešla vstříc našemu Pánu. Ve čtvrtek Ljubě připravili ve sboru slavnostní pohřeb.
Už je nám 7 let
První březnovou neděli oslavil křesťanský dětský domov Ridna Osela v Tlumači
(Ivanofrankovská oblast) 7 let své existence.
Na tuto slavnost přijeli hlavně pastoři
z letničního sboru z Ivanofrankovska, pod který dětský domov spadá.
Trochu jsme na začátky s ředitelem Zinovijem zavzpomínali. Ještě než stačili oficiálně otevřít dětský domov, sociální služba jim přivezla 4 chlapce, dnes zde
vychovávají 27 dětí.
Nejstarší dívenka Maria se před dvěma roky vdala a dnes má roční dceru. 5 chlapců bylo adoptováno (2 bratři odjeli do Itálie,
ostatní do křesťanských rodin na Přikarpatí). 10 dětí se vrátilo do svých rodin.
Podařilo se postavit 3. patro pro nejstarší děti. V prvním bytě budou žít 3 kluci a ve druhém 2 dívky. V bytečku je kuchyňská linka,
postele, gauč, skříň, psací stoly a sociální zařízení s pračkou. Děti se do nových prostor přestěhují hned, jakmile se oteplí.
Skoro všechny děti navštěvují místní základní školu. 4 děti ještě do školy nechodí. Děti chodí do místní církve, kde jsou aktivně zapojeny, každoročně připravují program na Vánoce, Velikonoce a Letnice, se kterým pak vystupují v různých církvích.
Jsem vděčný Bohu za každé dítě, které je v tomto dětském domově, za to, jak ho Bůh mění, s nadějí na jeho lepší budoucnost.
Bůh vám žehnej
Václav Bednář
Informace o letním misijním výjezdu na Ukrajinu najdete na www.vaclavbednar.com
Zde si můžete přečíst interview s ředitelem Nadace Otčij Dom Romanem Kornyjkem.
Otchiy dom není jen dětský domov
Sedím v dětském domově Otchiy dom s ředitelem Romanem Korniykem a povídáme si o vzniku a struktuře dětského domova.
V.B. – Romane, Otchiy dom je dětský domov?
Otchiy dom je jedna z prvních organizací, která vznikla v roce 1996 jako odpověď na bezprizornost dětí na Ukrajině. Otchiy dom je dobročinná organizace, která pracuje na křesťanských morálních a etických zásadách. Když hovoříme o celé organizaci, tak Otchiy dom není jen dětský domov, ale celý systém následných programů, komplexní rehabilitace dítěte, které se dostalo do svízelné situace, k navrácení zpět do opravené (zrehabilitované) biologické rodiny, a jestli to není možné, tak adopce tohoto dítěte a integrace do společnosti. V této integraci spolupracuje 16 programů. Všechny programy jsou tvořeny pro výchovu dětí, aby poznaly milosrdenství, s touhou sloužit, přemýšlet o své budoucnosti, ukazovat jim zákony zasévání a sklizně.
V.B. – Jak se k vám dostane sirotek nebo dítě, které žije na ulici?
Děti k nám většinou přiváží sociální služba, policie, nebo naši pracovníci a spolupracovníci.
V.B. – Když k vám dítě přijde, co následuje?
Provádíme několik etap jeho rehabilitace. První etapa je ještě v rodině, kde dítě bydlí, nebo na ulici, nebo tam, kde přebývá – cílem této etapy je vytvořit vztah s dítětem, pochopit jeho problém a zjistit, jak mu pomoci. Musíme pochopit, jestli utekl z rodiny nebo žije v krizové rodině, musíme vidět, jak maximálně pomoci té rodině, protože když vezmete dítě z rodiny, tak jim rozvážete ruce a dítě ztratí se svou rodinou vztah. Vynakládáme samozřejmě co největší úsilí, aby dítě v rodině zůstalo. Jestli to není možné, nebo žije v takové rodině, která je ohrožením pro jeho život, dítě vezmeme a dáme ho na „Ostrov pokladů“. To je již druhá etapa, kdy dítě dostává možnost se osvobodit od alko, narko a toxických závislostí. Jestli to jsou malé děti, snažíme se, aby dítě bylo uzdraveno, protože takové děti mají 2-3 chronické nemoci. Dříve jsme tuto rehabilitaci dělali v Kyjevě na ostrově na řece Dněpru. V posledních letech se naše děti rehabilitují v našem středisku v Kerči na břehu Černého moře. V každé následující etapě se počet dětí zmenšuje, protože paralelně pracujeme s rodiči. Pokud se rodiče chtějí zbavit svých závislostí, mohou navštívit narkologická nebo poradenská centra, spolupracujeme s místními církvemi, aby vzaly za tuto rodinu odpovědnost, protože bez Boha se nemůžou změnit, a jestli se jim to povede, tak se děti vracejí zpět do zrehabilitované biologické rodiny. Jestli ne, tak hledáme normální příbuzné, kteří by si tyto děti vzali. A jestli se ani tohle nepovede, tak bereme tyto děti na třetí etapu jejich rehabilitace a ta probíhá v prvním domě (Centrum sociální rehabilitace dítěte), kde procházejí komplexní rehabilitací, a zde jsou 9 měsíců. Děti tady začínají chodit do školy, případně procházejí individuální školou, hledají se speciální způsoby přístupu k nim, čemuž se přizpůsobuje celý program, jímž bude dítě procházet. Děti žijí v pokojích, na stěnách visí jejich fotografie z „Ostrova pokladů“, které psychologicky pomáhají dětem si vzpomenout, co bylo v minulosti. I zde budou těžkosti, ty budou vždy, ale musíme je naučit tyto těžké dny procházet, protože jim to pomůže jít dál. I v této etapě se snažíme pracovat s rodiči, ale pokud se za rok a půl s jejich rodiči nic nezměnilo, snažíme se, aby sociální služba zbavila rodiče rodičovských práv. Potom děti přecházejí do Centra rodinné výchovy (4. etapa). V Centru rodinné výchovy chceme, aby děti žily maximálně tři roky. Hlavním cílem Centra rodinné výchovy je ukázat dítěti správný model rodiny, a za druhé připravit dítě k adopci, protože žádná forma ani sebelepší dětský domov nemůže zastoupit rodinu. Dítě může být plně šťastné jedině v rodině, kde je táta i máma, kteří můžou vzít odpovědnost za dítě a dát dítěti budoucnost.
V.B. – Kolik máte zaměstnanců a jaký máte měsíční rozpočet?
Dnes u nás ve všech oblastech Otčího domu pracuje 53 lidí (vedení OD, vychovatelé, administrace, rodiče, kuchařky, uklízečky atd.), někdo na plný úvazek, někdo na částečný.
Celkový měsíční rozpočet na Centrum sociální výchovy a Dům rodinné výchovy je přibližně 44 000 USD (škola, jídlo, výplaty, plyn, elektřina), pravidelně potřebujeme sehnat ještě 2 700 USD, na zbytek máme pravidelné sponzory.
V.B. – Jaký je váš hlavní cíl?
Hlavní je, aby dítě poznalo Boha, budoucnost dítěte nevidíme v jeho setrvání v Otčím domě, ale jsme jako Jan Křtitel, jako ten, který připravil cestu Pánu. My vidíme sebe jako toho, který připravuje cestu pro dítě do dobré křesťanské rodiny.
V.B. – Romane, jsem vděčný Bohu za tebe, tvou rodinu a tvé povolání, za to, že jsi slyšel hlas Boha, který ti ukázal na ztracenou generaci dětí. Zanechal jsi prestižní práci v kyjevské nemocnici a šel jsi do kanálů a sklepů, kde bydlely děti.
To já bych chtěl poděkovat všem, kteří za ta dlouhá léta, co se známe, spolu s tebou jezdili a pomáhali měnit životy těchto „nikomu nepotřebných“ dětí. Děkuji všem, kteří si brali svou dovolenou, své peníze a přijeli předávat Boží lásku, a tím měnit osudy těchto dětí. Děkuji všem tvým spolupracovníkům, sponzorům, modlitebníkům, tvé rodině i tvému sboru. Ať vám to Pán nastokrát vynahradí.
Ptal se
Václav Bednář
