Brzy to bude rok, co jsem se ocitla v srdci Afriky. Na jednu stranu se tomu nechce věřit, vždyť to uběhlo tak rychle! Na druhou stranu při zpětném ohlédnutí vidím, jak obrovské pokroky ve studiu jazyka a kultury jsem za tu dobu udělala.
Nejvíc si to uvědomuji při návštěvách sousedů. Sousedství a pohostinnost hraje v čadské kultuře mnohem větší roli než v té naší. Nedávno jsem zažila zajímavou interakci dvou sousedek, které se navzájem obviňovaly: „Ty nejsi dobrá sousedka!“ „Ne, ty nejsi dobrá sousedka!“ „Narodilo se mi dítě a tys mi nepřišla pogratulovat!“ „Ale tys mi nedala vědět, že se dítě už narodilo!“
Návštěvy u sousedů není potřeba dopředu ohlašovat. Stačí přijít do jakéhokoli domu, někdo vás hned usadí na rohož, přinese vám misku vody a uvaří kořeněný sladký čaj. „Jak se máš? Jaký jsi měla den? A jak se mají tvoje děti?“ ptá se mě hostitelka, a to i v případě, že se vidíme poprvé v životě. Takovéto otázky jsou součástí pozdravu, který se nesmí vynechat. A pozdrav byl pro mě v prvních týdnech taky tím jediným, co jsem v arabštině zvládala. Teď na to vzpomínám s úsměvem. Hlavně když jsem vzala několikrát na návštěvu kolegyně, které jsou tu jen krátkodobě a jazyk tolik nestudují, a uvědomila jsem si, že si vlastně už dokážu s lidmi docela normálně povídat, a ještě u toho překládat do angličtiny.
Příležitostí prohloubit vztahy byl pro mě i muslimský postní měsíc ramadán, který letos připadl téměř přesně na duben. Ve třiceti dnech půstu muslimové přes den nejedí a nepijí a vyhýbají se pozemským radovánkám, aby se více přiblížili Bohu. Při každodenních teplotách nad 40 °C je půst bez pití opravdu výzva, takže život se tady v tu dobu hodně zpomalil. Přes velkou únavu však mé dvě učitelky arabštiny dál docházely na hodiny a já jsem měla tu radost naučit se trochu arabské písmo a pomalu se s nimi začít prokousávat Biblí v čadské arabštině. Velikonoční svátky
v půlce dubna byly dobrým důvodem číst si společně o tom, co vlastně křesťané v tu dobu slaví.
Několik našich sousedů mě v době ramadánu pozvalo na „fatur“ – večerní snídani čili jídlo, kterým se ukončuje půst. Po celý ramadán jedí lidé na fatur prakticky to samé: začíná se po celodenní žízni několika druhy nápojů, pokračuje se polévkou a kaší a o něco později v noci si lidé možná dají salát nebo masovou omáčku. A konec ramadánu byl ve znamení velkých třídenních oslav – lidé si nakoupili nové oblečení, napekli cukroví a vyrazili navštívit všechny přátele a příbuzné. I k nám přišlo mnoho návštěv, i když se jednalo výhradně o slavnostně vyšňořené dětské hosty.
Kromě studia arabštiny jsem měla v únoru možnost připomenout si své znalosti lingvistiky. Naše organizace totiž pořádala v hlavním městě N’Djameně workshop Objev svůj jazyk, na kterém se příslušníci jazykových menšin učili porozumět svému jazyku a vytvořit návrh pravopisu. A já jsem na tento workshop byla přizvána jako asistentka. Dostala jsem na starost jednu skupinku, a i když to pro mne byly z více důvodů dva velmi náročné týdny, výsledek předčil moje očekávání. Lidé, se kterými jsem pracovala, byli velmi motivovaní do rozvoje a používání svého jazyka v psané formě a udělali obrovský kus práce.
Těším se, až budu moct podobným způsobem pracovat i v okolí Abéché. Rok, kdy jsem se věnovala arabštině na plný úvazek, se chýlí ke konci, a v našem týmu teď už několik týdnů řešíme, jaké budou mé další kroky. Nějaké možnosti se rýsují, ale protože práce našeho týmu zde na východě země je velmi průkopnická, budeme potřebovat ještě mnoho Boží moudrosti do všech rozhodnutí – věci se tu zkrátka nedají plánovat moc přesně a konkrétně.
Práci Katky v Čadu můžete podpořit prostřednictvím č. ú. 1057340/2060. v. s. 2202.
