Přístav v Patře
Zde je pár postřehů a zážitků Janise V. a Pavla V. z misijních cest do Řecka. Byl to čas, kdy pro uprchlíky z jihovýchodu, čekající na svou záchrannou loď, společně s jinými vytvářeli duchovní program, zpívali chvály Bohu, kázali, promítali film Ježíš v jejich jazyce a rozdávali Nové zákony a naslouchali jejich příběhům. Spolu s tamní církví jim také rozdávali nové boty, oblečení, deky, potraviny a vitamíny. Vidět rozzářené oči člověka, který vás vůbec nezná, neví, odkud jste a co po něm vůbec chcete, bylo pro mě za tu dlouhou a únavnou cestu tou nejkrásnější odměnou.
Na podzim roku 2014 jsem opět s dobrou partou nadšenců pro misii navštívil uprchlíky v řeckém přístavu Patra, kam se již pár let jezdí. Vše bylo moc fajn, ale trochu smutné, když člověk vidí lidskou bídu a beznaděj. O to víc mě potěšilo, že místní řecké evangelické církvi leží na srdci pomoc těmto lidem a všemožně se snaží, aby netrpěli hlady a nouzí o oblečení. Každý týden je z jejich úkrytů vozí auty do církve a připravují pro ně program, aby se mohli setkat s Kristem.
Při návštěvě uprchlíků ve staré zkrachovalé továrně mi vždycky ukápne slza. Ustrašené tváře mladíků ve věku od čtrnácti do dvaceti let se pomalu z útrob továrny trousí dovnitř a vůbec netuší, kdo jsme, proč jsme přišli, a myslím, že mají spíš obavy, jestli nejsme od policie nebo z imigračního úřadu. Až když si všimnou, že máme v ruce jídlo, deky nebo boty, začnou se pomalu jejich obavy rozplývat a s radostí ve tvářích si berou přinesené věci.
Vidět rozzářené oči člověka, který vás vůbec nezná, neví, odkud jste a co po něm vůbec chcete, bylo pro mě za tu dlouhou a únavnou cestu tou nejkrásnější odměnou. To bych nevyměnil za nic. Myslím, že můžu mluvit za všechny, kteří tam byli se mnou, když řeknu, že jsme byli doslova políváni Boží láskou a dobrotou. Až tam si člověk plně uvědomí, jak Pán Bůh miluje člověka a proč byl ochoten za nás obětovat svého jediného syna Ježíše Krista.
Vzpomínám si na jeden moment, kdy byl zase mým průvodcem Pavel Vašát. Navštívili jsme navečer afghánské uprchlíky – Paštúny, kteří seděli vedle přístavu na haldách hlíny (kdo už byl v Řecku v Patře, ví, kde to je) a upřeně se dívali na odplouvající lodě. Povídali jsme si s nimi a jeden mi řekl se smutným výrazem v očích: „Nemáme žádnou naději. Nemáme co jíst, nemáme peníze a ztratil jsem i práci.“ (Chodil na nějakou brigádu zřejmě načerno.) Když jsme odcházeli, tak říkám Pavlovi, že se za nimi musíme druhý den zastavit, nakoupit jim nějaké jídlo a Pavel mi odpověděl: „Proč zítra? Naproti je obchod, tak jim můžeme nakoupit hned. Nač to odkládat!“ Až jsem se zastyděl, jak jsem byl hloupý. Skočili jsme tedy do obchodu, nakoupili jídlo a šli za nimi zpátky k přístavu. Bylo toho tolik, že jsme to nemohli skoro unést. Doufali jsme, že tam ještě budou, jinak bychom to nebyli schopni odnést domů. Museli bychom to tam nechat. Byli jsme asi 8 km od našeho bydlení. Naštěstí tam ještě byli. Vtom se mi naskytl naprosto úžasný pohled. Zhruba 190 cm vysoký Pavel stál nad malými sedícími uprchlíky. Otočili se a vyděšeně pohlédli nahoru na Pavla. Mysleli si asi, že si pro ně přišla policie. Když jim Pavel předával tašky s jídlem, nikdo nepromluvil ani slovo. Pak se však jejich oči úplně rozjasnily a jejich tvář se zalila radostí a vděčností. Nadšeně volali na ostatní a zjišťovali, co je v taškách. Tento den pro ně skončil šťastněji. My jsme s radostí v srdcích kráčeli těch osm kilometrů domů a ještě v noci vzpomínali na ty nezapomenutelně rozjasněné tváře.
Janis Vasilopulos
AC Varnsdorf
Moje první misijní cesta měla hned několik důležitých bodů, skrze které jsem si mohl nově uvědomit, kým Bůh je a co je v jeho srdci.
Především jsem se dostal poprvé v životě do situace, kterou jsem neměl já pod kontrolou, a to tím, že jsem nasedl poprvé v životě do letadla a odevzdal jsem vše i svůj život plně do Božích rukou. Mohu říci, že jsem si cestu velmi užíval a moje dosavadní obrovské strachy vzaly za své.
Dostal jsem se také poprvé do situace, kdy jsem byl v cizí zemi a neznal jsem jejich řeč, ani jsem neovládal žádnou jinou cizí řeč a byl jsem na několik dní odkázán na svého „Árona“, který byl jediný, kdo se mnou komunikoval.
Byly také situace, kdy jsem se měl setkat s lidmi, o kterých jsem nic nevěděl, kteří v mém srdci vyvolávali strach či obavy. Co to jsou za lidi, jsou zlí, jsou připraveni jednat tvrdě, jsou nebezpeční mému životu? První setkání s uprchlíky však i tyto obavy odstranilo a já viděl lidi, kteří jsou v obrovských potřebách, lidi, kteří jsou vděčni za přijetí, za čaj či jídlo nebo vyjádření našeho postoje k nim.
V církvi jsem se setkal s lidmi, kteří věří tomu, že když oni budou mít pohled upřený ven, tak nebeský Otec bude do své církve přivádět lidi a církev poroste. Jejich nadšení a štědrost byly velkým povzbuzením pro všechny, jak pro uprchlíky, tak pro nás.Osobně jsem byl tak povzbuzen tím, co tamní církev dělá pro lidi v potřebě, že jsem chválil Ježíše za to, že je to On, který vede svůj lid k naplnění jeho vůle. Prožil jsem i já, co to konkrétně může znamenat pro mě. Pán Bůh vyprázdnil moji peněženku tak rychle jako nikdy předtím. Byl jsem přemožen Boží láskou k lidem, obzvláště k těm, kteří jsou v potřebě. Byl jsem ochoten dát vše, co jsem měl s sebou.
Když k tomu připočtu osobní vztahy s lidmi, kteří s námi spolupracovali a kteří jsou blízko našemu srdci, není se co divit, že v mém srdci Pán Bůh udělal docela dobrý „průvan“.
Že by to byl Duch svatý, který zafoukal? Věřím, že ano!
Pavel Vašát
Pastor AC Varnsdorf
