Moravští bratři – misionáři – kam až se dostali?
Moravští bratři jsou vlastně následovníci Jednoty bratrské, církve, jejíž ideové základy vycházely ze spisů husity a kněze Petra Chelčického. Jednota bratrská byla vytrvale pronásledována jak králem Jiřím z Poděbrad, tak i utrakvisty Janem Rokycanou a jeho následovníkem Václavem Korandou. Přesto však měla v českých zemích mnoho věřících.
Jedním z nejvýznamnějších reprezentantů Jednoty bratrské byl jejich poslední biskup Jan Amos Komenský, který do porážky stavovského povstání roku 1620 působil ve Fulneku a v Suchdolu nad Odrou. Když po bitvě na Bílé hoře musel J. A. Komenský opustit své farnosti, stali se suchdolští věřící Jednoty bratrské cílem poměrně tvrdých protireformačních snah, které vedly k popravám vůdců povstání, konfiskacím nekatolických majetků, zákazu všech nekatolických církví a ke kruté rekatolizaci českých zemí. I přesto se však nepodařilo ukrást víru jejich otců. Ještě ke konci svého života vydal Komenský pro zdejší Bratry katechismus a zpěvník (1661), které byly potom v rodinách po generace opatrovány a používány. Kázání J. A. Komenského však musela být plná moci, protože si je věřící pamatovali ještě minimálně sto let.
V roce 1715 vydala hraběnka Eleonora z rodu Lichtenštejnů nařízení, ve kterých hrozila přísnými tresty lidem, kteří by u sebe měli zakázané knihy nebo by opustili panství na více než tři dny. To proto, aby představitelům znemožnila cestu do Těšína, kde byl povolen evangelický sbor, který byl odtud vzdálen 70 km.
V roce 1721 navštívil Kristián David saského hraběte Mikuláše Ludvíka za Zinzendorfu, který byl znám svou náklonností k protestantům, a požádal ho o pomoc pro své souvěrce, kteří jsou v Suchdolu vystaveni velkému tlaku. Hrabě Zinzendorf jeho prosbě vyhověl a již v roce 1722 se mohla na cestu vydat první vlna uprchlíků z celé Moravy.
Suchdol se v 18. století stal místem, odkud odešlo mnoho exulantů. Během dvaceti let se odtud odstěhovalo 550 rodin a z toho polovina přímo ze Suchdolu nad Odrou. Na panství hraběte Zinzendorfa vystavěli novou osadu Hernhut – Ochranov, kam přicházeli další a další přistěhovalci. Lidé opouštěli svá stavení. Vydávali se v noci, v tom největším mrazu jen s tím, co unesli v rukou. Nevěděli, kam mají jít. Nakrmili dobytek na dva dny dopředu, aby je bučením neprozradil, a šli. V noci šli územím Moravy a přes den pak přes Polsko do Německa.
Díky tomuto pronásledování se evangelium rozšířilo do mnohých zemí. Jedním z největších misionářů byl David Nitschmann, který podnikl mnoho misijních cest do Ameriky, založil v USA město Betlehem a založil zde také první vysokou školu. Nejdále byl na ostrově Svatého kříže a Svatého Jana.
Moravané měli čtyři misijní lodi, kterými pluli po celém světě.
Jako den obnovy Jednoty bratrské se připomíná 13. srpen 1727, kdy po sérii různých sporů a neshod s luterskou církví došlo ke smíření různých směrů. Jak píší mnozí historici, ochranovské události jsou jedinečným fenoménem, který rozhádané osadníky sjednotil a dal jejich životu nový směr. Pak však nastaly další nesnáze mezi luterskou církví a saskou vládou, což vedlo Bratry k hledání nových míst, kde by se mohli usadit. Mnozí se proto vydávají za barevnými otroky na druhém konci světa, jdou povzbuzovat ty, kdo zůstali v Čechách a na Moravě bez ohledu na strádání, oběti, hlad, nemoci a často smrt.
Během 20 let založili více misií, než celá protestantská církev v uplynulých dvou stoletích, za necelých 30 let z jediného městečka vyšlo celkem 226 misionářů do všech kontinentů, k nejopovrhovanějším etnickým skupinám: roku 1732 k černým otrokům na Karibské ostrovy, v roce 1733 k Eskymákům do Grónska, 1734 k Laponcům, 1735 k Indiánům v Severní i Jižní Americe, 1737 do jižní Afriky, Guineje, Estonska, Litvy a do Ruska, 1738 na Cejlon, 1739 do Alžíru a Cařihradu, 1742 ke Kalmykům, dále do Egypta, Etiopie, Indie, na Labrador, na Jamajku, do Nikaragui, Austrálie, Himalájí, na území dnešního Izraele…
Bratři šli do míst, kam se jiní báli, a nepřicházeli s pocitem nadřazenosti „bílých pánů“, kteří jdou „civilizovat divochy“. Naopak, mezi domorodci žili a pracovali jako oni. Jestliže kupříkladu černoši tehdy nebyli považováni za lidi, a bratrští misionáři se s nimi nesměli stýkat, chtěli se sami stát otroky, aby s nimi mohli žít. Majitelé plantáží to nedovolili, ale umožnili jim k otrokům přístup.
A opět před námi stojí otázka, jakou roli v tomto světě hrajeme my? Kam Bůh posílá nás? Co od nás žádá?
