Říká se, že člověk míní, ale Bůh mění. Nebo jsem také slyšel, že pokud chceme rozesmát Boha, máme mu říci o svých plánech. Tyto úvahy se mi vybavují při psaní tohoto článku, především o samém začátku plánování mé cesty do Moldavska, která měla původně zcela jiný cíl, než pomoc uprchlíkům na moldavsko-ukrajinských hranicích, kde jsem na přelomu března a dubna působil. Moldavsko je malá, ale nádherná země mezi Ukrajinou a Rumunskem. Na konci minulého roku se mi v hlavě zrodil plán, že bych tuto zemi, která mi velmi přirostla k srdci, rád navštívil a setkal se všemi těmi přáteli, které tam stále mám, především v městečku Panasesti, kde je církev pastora Petrua a kde jsem sloužil jako misionář. Domluvil jsem se tedy s Petruem, že bych je právě na přelomu března a dubna na týden rád navštívil, mělo se jednat čistě o přátelskou návštěvu.
Nyní se dostávám k té změně, která nastala. Asi tušíte, o čem je řeč. Vojenský konflikt na Ukrajině. Když si celou tuto situaci promítám v hlavě zpětně, tak vnímám to, že mi Bůh dal do mé mysli tu touhu odjet do Moldavska. Ovšem plán mé cesty byl už odlišný od plánu, který pro mě připravil náš Otec. V souladu s těmi úvahami, které jsem zmínil na začátku. Byť ty dny v Moldavsku byly nakonec jiné, než jsem plánoval, tak jsem za to Bohu vděčný! Obecně mám v životě rád věci připravené a naplánované a nerad je měním. Pokud ovšem je ten, kdo ty plány mění, sám Bůh, tak je pro mne radostí být Bohu k dispozici a být jím používán, a také Jeho plány jsou samozřejmě nesrovnatelně lepší nežli ty naše. Často se k Bohu v modlitbě obracím s tím, že si přeji být součástí Jeho vůle, a přeji si, aby si mě Bůh používal tak, jak potřebuje. Bůh obecně tyto modlitby slyší, ale používá si nás velmi často i tehdy, kdy to zrovna nečekáme. Nebo jinak a jinde, než očekáváme.
Pomoc uprchlíkům na hranici. Po mém příletu do Moldavska jsem se společně s pastorem Petruem a s týmem z mezinárodní misijní organizace OM Moldova stal součástí skupiny, která pomáhala ukrajinským uprchlíkům dostat se přes hranice z Ukrajiny do Moldavska. OM Moldova zde na hranicích slouží od vypuknutí této uprchlické krize v režimu 24/7. Naším úkolem bylo těmto lidem nejdříve nabídnout jídlo a pití, někteří z těchto lidí i několik dní pořádně nejedli, a proto byli vděční za jídlo, teplý čaj nebo kávu. Poté jsme těmto lidem pomáhali dostat se přes hraniční kontrolu za moldavské hranice. Často se jednalo o staré nebo zdravotně indisponované lidi, kteří měli potíže s chůzí, a když vystoupili z autobusů, které je na hranici přivezly, tak měli problémy dostat se dále, proto jsme je převáželi na invalidních vozících, kdo měl objemná zavazadla, ve kterých byl často jejich jediný majetek (to byli ti šťastnější, často tito příchozí lidé měli jen pár igelitových tašek), tak jsme pomáhali i s těmito zavazadly, protože mezi nimi byli staří a nemocní lidé nebo maminky s dětmi. Po celní kontrole a překonání hranic jsme tyto uprchlíky předali dalším dobrovolníkům, většinou to byli pracovníci různých církví, ale i dalších organizací, kteří jim zajišťovali dopravu a ubytování v hlavním městě Kišiněvě, případně transit do dalších zemí, kam se potřebovali dostat, např. za svými příbuznými či známými.
Brzy jsem pochopil, že úkolem našeho týmu nebylo jen dát jim najíst a odnést kufry. Oni přicházeli s vystrašenýma očima, často utíkali přímo před bombami, někteří z nich přežili opravdu jen díky Boží ochraně, utíkali v noci před kulkami, které jim létaly nad hlavami, některým z nich zemřeli jejich příbuzní přímo na cestě při útěku z jejich domovů. Běženci potřebovali nejen jídlo, pití, oblečení, ale často také objetí, slova uklidnění, že budou v pořádku, že tam na druhé straně hranic na ně čeká autobus, který je odveze do bezpečí. Někteří se potřebovali vypovídat z toho, co zažili, takový asi nejsilnější okamžik pro mne byl, když mi malá čtyřletá holčička vyprávěla o tom, jaký měli hezký domeček a najednou nebyl, a jak museli najednou utíkat a jak všude okolo bouchaly bomby, což pro mne jako tátu podobně starých dětí bylo něco velmi smutného a emotivního (foto 1). Setkal jsem se také jedním starým pánem, jeho ženou a dcerou (foto 2). Vyprávěli mi o tom, že v době, kdy byli doma, začala ruská armáda bombardovat jejich dům. Část domu byla poničená, ale co byl doslova zázrak, tak že jim se nikomu nic nestalo. Byli totiž v jiné části domu, všichni ve stejné místnosti. Odhodila je tlaková vlna, ale všichni přežili. Byť přišli téměř o vše, tak přežili, v jejich očích jsem viděl vděčnost. Byli Bohu vděční, že jsou spolu a živí. Bylo skvělé, že někteří tito lidé přijali naší nabídku, abychom se za ně modlili nebo jim jen krátce požehnali. Věřím, že to byly důležité okamžiky pro jejich životy.
Během této služby mi v hlavě rezonovaly tyto verše, Matouš 25:34-40: Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizincem, a přijali jste mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocný, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali ti najíst, anebo žíznivého, a dali ti napít? Kdy jsme tě viděli jako cizince, a přijali tě, anebo nahého, a oblékli tě? Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři, a přišli jsme k tobě?‘ Král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘
Možná, že naše přítomnost na hranicích nevypadá v našich očích nijak velkolepě, ovšem v kontextu těchto veršů tato služba představuje hodně. Ty obyčejné věci, které jsme tam dělali pro obyčejné lidi, je něco, co jsme dělali pro samotného Ježíše!
Na závěr chci poděkovat. Poděkovat Bohu za tu příležitost být s těmito lidmi na hranicích. Chci také poděkovat mému sboru 1. sboru AC Praha za jeho podporu, za zorganizování sbírky pro ukrajinské uprchlíky, kde se použila každá koruna pro potřeby na hranicích i pro následnou péči pro uprchlíky v Moldavsku (Moldavsko je velmi chudá země a každá podpora je obzvláště v těchto časech znát). Chci poděkovat všem těm, kteří do té sbírky přispěli (ať jsou to členové našeho sboru, nebo lidé, kteří se o této sbírce dozvěděli na Facebooku). A také Nehemii, která církev v Moldavsku podpořila v minulosti a podporuje i nyní v této nelehké situaci.
