Možná jste slyšeli o hrdinství Desmonda Dosse, zdravotníka, který za druhé světové války v bitvě o Okinawu pod nepřátelskou palbou zachránil 75 zraněných vojáků, visících na 120 metrovém útesu. Po mnoha hodinách nepřetržité záchranné akce se totálně vyčerpaný modlil: „Pane Bože, ať zachráním ještě jednoho!“ Když byl později sám raněn, odmítl nosítka, na které nechal naložit jiného zraněného vojáka. Do bezpečí se dostal sám po svých. Ze svých zranění se léčil pět let. Co ho motivovalo, aby doslova vydal svůj život pro záchranu lidí, z nichž ho mnozí nesnášeli, protože ho považovali za náboženského fanatika? Desmond Doss byl vlastenec, ale také něco věděl o moci sebeobětující se lásky.
Žalm 31:6-7 Do tvých rukou poroučím svého ducha. Ty jsi mě vykoupil, Hospodine, Bože pravý. Nenávidím ty, kdo se oddávají klamným nicotnostem. Já spoléhám na Hospodina.
31. žalm je v Bibli hojně citován. Jeremiáš se jeho slovy modlí, když pláče nad zkázou Jeruzaléma. Jonáš, pohlcen obrovskou rybou, jeho slovy prosí o odpuštění. I Ježíšova poslední slova na kříži jsou přesnou citací 31. žalmu. Podle Ježíšova příkladu se pak v poslední chvíli svého pozemského putování modlilo mnoho křesťanských mučedníků. Ať už jde o biblického Štěpána, nebo později Jana Husa, či Jeronýma Pražského. Ti všichni mohli svůj život zachránit. Mnohem raději ho však dobrovolně vložili do Božích rukou.
Známý zpěvák Vojtěch Dyk v jednom rozhovoru prohlásil: „Měli bychom být sami sobě bohem, protože když svůj život svěříte někomu jinému, tak to může být nebezpečné, ať už je to Babiš, nebo Kristus.“ Úsměvnost srovnání jakéhokoliv politika s Ježíšem ponechme stranou. Mnohem více zajímavá je úporná snaha mít svůj život pod absolutní kontrolou. Do jiných rukou se přitom svěřujeme mnohem častěji, než se zdá. Pokaždé, když nastupujeme do vlaku nebo si necháváme předepisovat léčbu od lékaře. Je to paradox. Naše společnost je stále více nasáklá nedůvěrou, ale přitom jí přenecháváme stále více vlivu nad našimi životy. Tím intenzivněji si pak potřebujeme pěstovat zdání své nezávislosti a pevně držet zbytky kontroly.
Ježíš svým učedníkům řekl, že pokud se neobrátí jako děti, nevejdou do království Nebes. Malé dítě je prosto post-ranních úmyslů. Jeho postoje jsou opravdové. Pokud někomu důvěřují, tak se vším všudy. Příkladem absolutní důvěry je pro mne má dcera. Dříve než se naučila chodit, naučila se lézt. Čím výše a nebezpečněji, tím lépe. K těmto horolezeckým kouskům po nábytku ji motivovala jedna jediná věc. Číhala, až půjdu okolo, aby se mi vrhla do náruče. Občas jsem ji vůbec neviděl. Najednou se prostě mihl stín a já reflexivně nastavil ruce, abych ji zachytil. Marně jsem jí vysvětloval, že ji jednou také nemusím chytit a ona si ošklivě natluče. Vůbec nerozuměla, o čem to hovořím. Jsem přece její velký táta a vždycky ji chytím. V jejích očích jsem měl absolutní moc.
Naše důvěra, díky které jsme ochotni svěřit svůj život do rukou někoho jiného, se odvíjí od naší zkušenosti. Pravděpodobně by stačilo, abych dceru jednou nechytil, a už by se ke skákání ze skříní stavěla jinak.
Sebevydání tedy pramení z naší důvěry a důvěra ze zkušenosti. Když však půjdeme o úroveň výš, pak už samotná důvěra nestačí. Skutečné sebevydání je především záležitostí nefalšované lásky.
Láska – základní předpoklad. Více než 20 let žiji v manželství s ženou, které jsem otevřel celý svůj život. Nemám žádný plán „B“. Žádný tajný účet, na který bych odkládal peníze, kdyby nám to náhodou nevyšlo. Žádná pootevřená zadní vrátka. V roce 1998 jsem s ní spojil svůj život a od té doby je mou součástí. Vydal jsem se jí a vztah s ní si náramně užívám, přestože cokoliv udělá, má tak obrovský vliv na můj život, až z toho mrazí. Troufám si říci, že ten, kdo nezažil podobné sebevydání, nezažil ani stravující vášeň lásky. Láska a sebevydání jdou totiž ruku v ruce. Láska je základním předpokladem sebevydání. Nemůžeš se Bohu plně vydat do rukou, pokud ses do něj předtím bláznivě nezamiloval.
H. C. Leupold, jeden z komentátorů 31. žalmu, řekl: „Nikdy nemůžeš milovat Boha příliš mnoho a nikdy mu nemůžeš důvěřovat příliš mnoho. Obojí však budeš dělat dobře, kdykoliv se hluboce zamyslíš nad tím, jak moc miluje on tebe.“
Boží sebevydání. Pokud se bráníme svůj život plně oddat Kristu, je to pravděpodobně tím, že jsme si zatím dostatečně neuvědomili, jak nekompromisně a bez výhrad se vydal on nám. A tak i nadále hazardujeme, když se oddáváme klamným nicotnostem a upíráme svou důvěru tomu, který jediný si ji plně zaslouží.
V tomto čísle časopisu budete číst příběhy lidí, kteří na Ježíšovu sebeobětující lásku odpověděli rozhodnutím přidat se k misijnímu úsilí. Vydávají se vstříc nepohodlí, nebezpečí a odloučení od domova. Přesto to necítí jako oběť. Jsou zamilovaní a Pán Bůh má jejich plnou důvěru. Pojďme se na misii podívat jejich zamilovanýma očima.
Jiří hanák
